Bolívie...to jsou indiáni, úchvatná krajina a nekonečný pláně...

Přijeli jsme z Peru.

27.3.2013 La Paz, Bolívie
V noci pršelo, ale ráno už zase svítí. Jak jsme se dozvěděli, je zrovna období dešťů, tak máme stejně štěstí, protože v Peru nám pršelo jen dvakrát. Dneska to nemáme daleko, do La Pazu je to necelých 300km. I když svítí sluníčko, je poměrně frišno, tak kolem 12C, protože jsme pořád vysoko, kolem 3800m n.m.. Jedeme podél jezera Titicaca, které je z 60% Peru a 40% patří Bolívii. Cesta je krásná. Barevná políčka podél jezera, které má všechny odstíny modré, pasoucí se krávy, indiáni pracující na polích…Je to sice pořád dokola, ale tohle se nám nikdy neokouká.
Za pár hodin přijedeme na hranici a zděsíme se fronty na imigračním Peru. Stojí tam asi 50 lidí, hlavně nezávislí baťoháři. Naštěstí úředníci pracují způsobem, který bychom tady rozhodně nečekali, takže ani ne za 10 minut jsme vyřízení. Pak jdu na celnici kvůli motorce, dostanu razítko do carnetu a je taky hotovo. Tenhle hraniční přechod je frekventovanější než ten, kterým jsme přijeli do Peru z Ekvádoru. Všude se hemží lidé, chodí pěšky sem a tam a tahají neuvěřitelný věci na zádech, na kolech, na hlavách…. Zdaleka tu není takový šílený chaos, jako byl na přechodech v Guatemale, Hondurasu nebo Salvadoru. Naštěstí chybí kamiony, nejsou tu téměř žádná auta a hlavně ani otravní a vlezlí vyřizovači papírů.
V Bolívii je na imigračním fronta ještě větší. Propadáme skepsi, protože nevěříme, že tady to půjde taky tak hladce, a když zjistíme, že si nejdřív musíme jít úplně někam jinam pro nějaký formulář, už se loučíme s tím, že uvidíme La Paz za světla.
Formulář je dlouhý asi 30cm a než ho vyplníme, jsme na řadě. Vevnitř totiž sedí čtyři úředníci a bouchají razítkem o stošest. Jeden stojí mezi dveřmi a honí lidi dovnitř, aby nebyla žádná prodleva. Dokonce, když nějaké holky byly na řadě a neměly vyplněný svůj formulář, poslal je na stranu a rychle rychle bral lidi za nimi, aby kolegům nevychladla razítka…
Kromě toho, že jsem musel zase nesmyslně ofotit všechny papíry k motorce a moje doklady, proběhlo to v pohodě i v Bolívii. Žádné poplatky ani povinné pojištění motorky.

DSC_5704

Kousek cesty z hranice je úděsný, protože to je prach a hlína, ale asi po 700m vjedeme na asfalt. V Peru byl lepší, tady mají hrozně vyježděné koleje a hrboly, takže už nejedeme 100 km/hod, ale tak max 80. Pořád jedeme podél Titicaca a i krajina je podobná té v Peru. Blížíme se k La Pazu a z dálky už vidíme, že tam prší. Tedy prší….všude kolem slunce, jen nad městem visí mrak černý jak noc a leje z něj voda. Preventivně se oblékáme a ukázalo se to jako chytrý nápad. Nebyl to déšť, ale kroupy. Samozřejmě na silnici se udělalo pěkný blátíčko a do toho ty jejich ďoury a kameny…prostě paráda. Navigace tady zase nefunguje, takže se chvíli motáme v zácpě a dešti a pak chytneme taxíka, aby nás odvezl do hotelu. Ukázalo se, že jsme byli úplně na druhém konci města, na jednom z kopců, na kterých La Paz leží. Jak pršelo a svítilo do toho slunce, udělala se veliká duha nad celým městem. Měla tak jasné barvy, že jsme to v životě ještě neviděli. A pak se nad ní udělala ještě druhá.
Jdeme se podívat po městě, ale už se stmívá, mají tady o hodinu víc než v Peru. Ulice vedou prudce z kopce a do kopce a centrum je plné turistů a krámků se suvenýry. Hlavní náměstí u kostela Sv. Františka, což je obrovská koloniální stavba, je narvané lidmi, že se nedá skoro ani projít.

DSC_5689

28.3.2013 Oruro, Bolívie
Ráno se jdeme ještě projít po městě a kopce a nadmořská výška kolem 4500m n.m. La Pazu nám dávají zabrat. Je to podobné jako mořská nemoc…žaludek jako na vodě a hlava pobolívá. Na každém rohu ve stánku prodávají z obrovských pytlů koku a lidi to normálně kupují a žvýkají. Prý to pomáhá i proti potížím s nadmořskou výškou. Dokonce u snídaně servírují sušené listy koky, které po ránu pijí jako čaj.
Vyjíždíme kolem poledne a krajina není proti tomu, co jsme viděli v minulých dnech, nic moc. Široké pláně a ubohé domky splácané z nepálených cihel, sem tam dobytek, a když projíždíme trochu větším městem, tak všude bordel a bahno. Silnice je špatná, dělají sice novou, ale to bude ještě trvat dlouho. Na té stávající jsou dost vyjeté koleje a mezi nimi hrbol asi 8cm. Místy je šotolina. Za jedním rovným úsekem na nás zběsile červeným praporkem mávají tři policajti. Zastavíme a dozvím se, že jsem jel na osmdesátce 93km/hod. Vytahuju svůj průzkaz International Police Association a říkám mu, že jsem kolega z Evropy. Stejně ze mě loudí peníze a místo původních 600Kč dostává 150 Kč a je spokojený. Je to první policajt na světě, který mi dal pokutu po ukázání tohoto průkazu. Cestou míjíme několik policejních checkpointů a je vidět, že jsou nepříjemní, i když nás už nechávají nepokoji. Končíme ve městě Oruro, kde první hotel co najdeme, stojí 3 600 Kč/noc. Fakt nechápeme, kdo se v tomhle městě ubytuje za tyhle peníze….Nakonec najdeme normální hotel za normální cenu, dáme si k večeři výborné smažené kuře v tržnici a jdeme spát. Město v centru je pěkné, ale předměstí je po jihoamericku tragédie – špína a bordel. Mají tu taky krásnou tržnici, všude indiánky v kloboucích a barevných pončech a nekonečno zboží. Bělocha potkáváme jen jednoho jinak je v městě černo. Učinil jsem zásadní kynologický objev a to že psi se dělí do dvou skupin a to na psy stacionární a na psy mobilní. Pes stacionární si jedoucí motorky nevšímá a pes mobilní po motorce vyběhne a snaží se nám zakousnout do nohy nebo vletět pod přední kolo. Poměr je ta 2:1 ve prospěch stacionárních. Zaplať Pánbůh.

29.3. 2013 Chungará, Bolívie
Vstáváme v 7 hod, protože chceme dojet do Chile a nejbližší město, kde se dá ubytovat je asi 400 km. Problém nastává, když nemůžeme najít cestu, která je na mapě zakreslená jako asfaltová. Ptáme se a zjišťujeme, že je to polňačka, která není ani z hlavní silnice značená. Takže nám dnes začal offroad den. Zezačátku to ještě celkem jde, dá se jet tak 40 km/hod. Předjíždějí nás auta, co jedou tak 100 a všechen prach, co se za nimi valí, jde samozřejmě na nás. Kvalita silnice se čím dál tím zhoršuje. Některé úseky jsou bahnité, jiné písčité a ještě ke všemu jsou po cestě různé odbočky bez značení. Navigace v Bolívii nefunguje, takže odhadujeme, kudy tak jet. Nejsou tam skoro žádní lidé, jedeme stepí, jen občas na poli někdo pracuje a po krajině nejsou ani vesnice, jen sem tam v dálce roztroušené jednotlivé baráky. Krajina je nejkrásnější, co jsme tady v Bolívii viděli…hory, jezera, hliněné domky, pole a sem tam nějaký idián. Po cestě přejíždíme i několik brodů a jsme rádi, že není období dešťů, protože to bychom asi neprojeli.

DSC_5819

V jednom úseku byl poměrně hluboký písek. Už když jsem to viděl, tak mi bylo jasný, že to bude o držku. A taky že bylo. Přední kolo nám hned ustřelilo do boku a letíme. Naštěstí motorka zůstala na padákách, takže jsme ji tak tak ve dvou zvedli. Najednou se uprostřed ničeho vynořila indiánská babka a my jsme se jí chtěli zeptat, jestli jedeme správně. Ale babka mluvila španělsky ještě hůř než my a ptala se furt Nadžúhy, jestli nemluví indiánským nářečím Kečua.
Pak jsme se radši kus vrátili a zeptali se na cestu. Taky už bylo odpoledne a nám bylo jasný, že buď budeme mít velkou kliku a najdeme do dvou hodin nějaký ubytování nebo spíme v týhle pustině pod širákem. Neměli jsme absolutně šanci dostat se do města, kam jsme měli namířeno. Trochu nás uklidnil chlápek, co nám radil s cestou tím, že v nejbližším městečku je hostel. Akorát se tam ještě včas a v pořádku dostat… A před námi další hnusný úsek. Zase písek, prach a podruhý jsme skoro skončili na zemi. Naštěstí jsem to udržel. Kupodivu se dá říct že Harley není v terénu zas tak marnej, jak by se dalo očekávat. V písku se to řídí vše plynem. Pokud motorka začne plavat chce to okamžitě přidat a moto se zklidní. Nejhorší je bahno. Tam jsem fintu nenašel. Bahno je sviňa klouzavá a tak jediný co se dalo dělat bylo, že mě Nadžúha vzadu držela za tourpack, abych měl alespoň trochu balanc a krokem jsme projížděli nejhorší bahnité úseky. Pak už byla vesnice Chungará. Vypadala dost uboze, tak jsme si říkali, jak asi bude vypadat ten hostel co tu má být. Ale vzhledem k tomu, že se stmívalo jsme se spíš modlili, aby tu vůbec nějaký byl. Byl a byl super. Nízký čtvercový barák s dvorkem uprostřed a šesti pokoji kolem dokola. Každý vlastní záchod a koupelnu , hospoda a příjemní majitelé. Hned jsme se začali bavit s Francouzem, co tu taky bydlel a pak si dali společně večeři, kterou majitelka uvařila všem hostům stejnou. Měli jsme výbornou zeleninovou polévku s krupicí a s osmaženými bramborami a přírodní steak z lamy s rýží a bramborový salát s tuňákem. Po večeři nám tradičně nabídli čaj z koky, ale my si dali radši pár piv a šli jsme spát protože po celodenním offroadu jsme byli dost unavený.

DSC_5871

Další den vstáváme už kolem 8 hod ráno a je ještě poměrně chladno. V noci mrzlo a námraza byla pořád i na motorce. Je sobota a na hlavní ulici, která se táhne celou vesnicí a na které je i náš hostel, se konná velký trh. Prodávají úplně všechno. Ovoce, zeleninu, různé druhy brambor, mouku, oblečení, boty, limonády, baterky, maso, kosti, lamí hlavy i kůže, prostě všechno, na co si člověk vzpomene.

DSC_5899

A dál jedeme přes Chile a Argentinu...


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2018 www.worldismine.com