Dva měsíce v Brazílii stály za to!

Přijel jsem z Paraguaye.

brazilie

8.5.2013 St.Vitoria do Palmar, Brazílie
Dnes jsem poprvé vkročil do Brazílie. Poprvé ve svém životě a poprvé na téhle cestě. Ale rozhodně ne naposled…
Na hraničním přechodu proběhlo vše bez problémů a ani jsem neplatil žádné poplatky. Dnes končím ve městě St. Vitoria do Palmar a večeřím v restauraci, kterou vlastní bezvadnej, asi 150 kilo vážící chlapík. Za chvíli se seznamuju s celou hospodou a komunikujeme ve španělštině a angličtině. I přes jazykovou barieru se celkem pobavím. K jídlu si dávám vynikající maso se sýrem, jen ta porce byla zase jako pro tři a tak co jsem nesnědl, rozdávám.

9.5.2013 Porto Alegre, Brazílie
Jedu dál Brazílií na sever do města Porto Alegre. Je to zase poměrně velké město a tomu samozřejmě odpovídá i místní doprava, která je dost bláznivá. Motorovačka byla pěkná i dneska a počasí je i nadále luxusní. I večeři jsem si dal dobrou, takže pohoda.

10.5.2013 Carazinho, Brazílie
Odkláním se od pobřeží do vnitrozemí a jedu směrem na vodopády Foz do Iguazu, které jsou údajně krásnější než ty Niagárské. Tak jsem zvědavý. Nocuju v malém městě Carazinho, kde není nic moc k vidění, spíš k slyšení…Když večeřím v pizzerii u hotelu sleduju, jak se místní mladící předvádějí, komu víc hraje hudba v autě. A bohužel nejen oni…skoro z každého auta hraje na plný pecký nějký tuc tuc. No jo, holt malé město.

11.5.2013 St.Miguel do Este, Brazílie
Dnes krásná motorovačka do města St. Miguel do Este. Beru si celkem slušneý hotel a na benzínové pumpě, která je naproti hotelu, kupuju pivo. Místní se mnou hned začali mluvit a tak si k nim přisednu a kecáme optět směsí španělštiny a angličtiny. Nakonec mě jeden z nich láká, ať jdu s nimi na taneční párty, že tam akorát jedou. Byl dost opilý a jel tam autem. Takže jsem samozřejmě odmítnul. Nechci se tu zabít kvůli ožralýmu trotlovi. Zašel jsem na perfektní večeři a pár piv a jdu spát.

12.5.2013 Foz do Iguazu, Brazílie
Dnes se po dlouhé době počasí zhoršilo. Dopoledne to ještě šlo, ale pak začlo pršet a nakonec z toho byl liják jako blázen. Přejíždím do Argentiny a asi po 150 km zase zpátky do Brazílie. Viditelnost je kvůli silnému dešti tak 15 metrů. Do města Foz do Iguazu přijíždím durch, jen boty mám suchý. Ty jsou fakt dobrý. Večeřím v Pizza Hut a pak zajdu do baru, kde kecám s místníma a je to fajnovej večer.

13.5.2013 Foz do Iguazu, Brazílie
Ráno pořád leje. Na vodopády nemá cenu v tomhle počasí ani chodit a tak mi nezbývá nic jiného než čekat, až to přejde. Celý den jsem v hotelu, brouzdám po internetu, čtu si a volám přes Viber do Prahy na všechny strany. Horší bude, jestli takhle bude i zítra…to mi už asi jebne….

14.-16.5.2013 Foz do Iguazu, Brazílie
Čtvrtý den už leje jako z konve…. Jsem v hotelu a nemůžu nikam. Aspoň tu mají internet, takže celé dny jen čtu. A ještě jsem si udělal tryznu… Za poslední týdny, jak jsem byl sám každý den v nějaké hospodě, jsem toho vypil víc než je zdrávo, takže teď jsem si naordinoval malý ramadán a nedám si ani malý pivo.

17.5.2013 Foz do Iguazu, Brazílie
Konečně se počasí umoudřilo, svítí slunce a já můžu vyrazit na vodopády. Foz do Iguazu znamená indiánsky “Velká voda”. No není to moc kreativní, ale zase je to pravda. Tyhle vodopády jsou jedním z novodobých “Sedmi divů světa” a rozhodně si tenhle titul zaslouží. Na Niagárách jsem sice zatím nebyl, ale tady mají rozhodně velkou konkurenci. Ta nádhera se nedá ani popsat.

21.5. 2013 Campo Mourao, Brazílie
Dnes se vracím z Paraguaye zase do Brazílie a ujíždím vesnickou krajinou kolem polí a všude kolem silnice jsou prodejny traktorů a kombajnů. Počasí docela ujde, neprší tak je fajn. Večer přijíždím do Campo Mourao kde se ubytovávám a dávám si vynikající večeři. Churassco. Hovězí žebra napíchnuté na špízu a k tomu nakládaná kyselá cibule, rajčata a bageta. Naprosto luxusní maso. Akorát zase šílená porce, ale tentokrát jsem to skoro snědl celé, protože to bylo vynikající. Dám pár piv a jdu spát.

22.5.2013 Sao Paulo, Brazílie
Ráno vyjíždím z Campo Mourao směr Londrina. Počasí už je opět na nic. Leje a motorovačka je o ničem. Zapíchnu to už ve dvě hodiny odpoledne a flákám se v hotelu. Večeřím vynikající steak, který měl snad půl kila, k tomu půl kila rýže a asi kilo salátu. Tady vážně nemají normální porce.

23.5.2013 Londrina, Brazílie
Vyrážím z města Londrina okolo poledne. Nechce se mi moc jet, ale pořebuji se dostat do Sao Paulo, protože zítra přiletí Nadžúha. Venku leje a nevypadá to moc dobře. Předpověď je, že má pršet i zítra, tak sedám na moto a vyrážím. Naštěstí asi po hodině liják přejde a zbytek dne už neprší. Cesta je celkem nudná. Nejdřív samé zemědělské oblasti a pak před městem začíná sílit provoz. Do Sao Paulo přijíždím už potmě. Je to gigantické město, nebo spíše několik měst dohromady. V celé této aglomeraci žije 22 miliónů obyvatel. Podle toho vypadá i provoz. Všude zácpy, smrad, mraky aut i motorek a zacpaná je dokonce i osmiproudová dálnice. Motorky v tomhle provozu běžně jezdí tak 100km v hodině. Úplný blázni. Asi po hodině a půl se propletu k hotelu, který jsme našli na internetu, ale je plný. Objíždím ještě další hotely v okolí, ale mají plno úplně všude. Nakonec beru jeden s pěti hvězdičkami. Není úplně levný, ale už toho mám plný zuby a chci bydlet.

24.5.2013 Sao Paulo
Nadžúha dneska přiletěla a jedeme dál směr Rio de Janeiro. Přivezla s sebou kus domova: Gothaj, Vysočinu, Májku, lunchmeat a chleba. Bohužel plzeňský jí zabavili celníci. Pravděpodobně mám první Gothaj, který přicestoval do Brazílie. A to je paráda po 3 měsících si dát chleba Šumava a k tomu nějakou tu českou prasárnu. Spíme v pětihvězdičkovém hotelu a všude po pokoji se válejí konzervy Májky, luncheonmeatu a podobný delikatesy. V hotelové restauraci lidi jedí humry a já mám mastnou hubu od Gothaje. To je ráj!

25.5. 2013 Sao Paulo, Brazílie
Zůstáváme ještě jeden den a jdeme se podívat k místnímu dealerovi. Potkáváme tam holku, Taťánu, která mluví dobře anglicky, tak se dozvídáme podrobnosti ohledně srazu, co bude příští týden. HD na svých ofiko stránkách do dneška nemá žádné informace. Večer si najdeme na netu hospodu, která má být místní vyhlášená a protože je kousek od hotelu, vyrazíme tam. Taxík nás veze divnými uličkami, ale nakonec dorazíme na hlavní ulici, kde hospoda je. Stojí tam poměrně dlouhá fronta, všechno místní lidé. Jídlo je fantastické a nemá chybu. Máme dušené hovězí a skopové v omáčce a podávají to v takovým malým smaltovaným kastrůlku a vůbec je tam super atmosféra. Nacpeme se a jdeme spát.

DSC_8766

26.6. 2013 Rio de Janeiro, Brazílie
Dopoledne vyrážíme po dálnici do Ria. Je to něco přes 400km a i když je to po dálnici, cesta je pěkná. Příroda kolem, města, vesnice a docela serpentiny. Dorazíme do hotelu už k večeru, takže si dáváme něco k jídlu jen v hospodě vedle hotelu a pak skočíme na pár piv do bufáče naproti.

27.6. 2013 Rio de Janeiro, Brazílie
Dopoledne vezeme motorku do servisu a protože je to na druhým konci města, asi 30 km, trvá nám to skoro 45 minut. Naštěstí je tam kluk co mluví perfektně anglicky, takže domluva je jednoduchá a zavolají nám i taxi nazpátek. Necháme se vyhodit na slavné Copacabaně, kde chvilku posedíme, dáme nějaký pivo a něco natočíme. Je pod mrakem, takže záběry nic moc a jen doufám, že zítra to bude lepší. Chytneme si taxíka a děda mluví obstojně anglicky. Ukáže se, že dělá i průvodce, tak se s ním na zítra ráno domluvíme. Večeříme zase v Churascerii a je to super. Pak jdeme na pivo zase do bufáčo-baru naproti a už jsme štamgasti. Všichni nás zdraví, pouštějí nás sednout, a protože chceme kouřit venku, kde není stůl, udělají nám jeden z popelnice. Hodí přes víko desku a je to.

DSC_8869

28.6. 2013 Rio de Janeiro, Brazílie
Děda nás svým taxíkem vyzvedává v 9 hodin ráno a vyrážíme na prohlídku města. Začínáme na Cukrovém kopci, kam vyjedeme dvěma lanovami. Výhledy na město jsou úžasné, i když je po ránu trochu v mlze. Dneska je vedro, tak 27C, takže dobře na prohlídku i filmování. Pak se vydáme na Ježíše. Tady té soše říkají Jesus Rodendor. Nejdřív zastavíme na protějším kopci, kde je na sochu krásný výhled a odkud k ní létá i vrtulník. Chceme letět, ale pilot šel zrovna na oběd. Jedeme tedy k Ježíšovi, kam nás z parkoviště odveze mikrobus. Pak se jede kousek výtahem a přímo k soše vede eskalátor. Ježíšova socha je nádherná, monumentální. Perfektní jsou i výhledy na město. Jen těch davů by mohlo být míň. Pak se vracíme na heliport a protože minimum jsou 3 lidé, bereme i dědu na výlet vrtulníkem. Je nadšený, nikdy neletěl. Nadžúha taky ne, tak se oba těší, jako děti. Zrovna začalo foukat, tak jen doufáme, že s námi nebude vrtulník moc házet. Vítr byl v pohodě, ale děda seděl vepředu, kecal furt s pilotem a ten nabyl dojmu, že jsme všichni Brazilci. Zřejmě měl radost, že neveze žádný turisty, tak nám s helikoptérou předvedl pár blbostí, takže se nám poměrně ulevilo, když jsme po sedmi minutách přistáli. Jinak pohled na Ježíše a Rio z helikoptéry byl fakt k nezaplacení! Potom jsme se jeli podívat do favelas. Už to prý není co to bývalo a je fakt, že tam bylo k vidění i pár policajtů. Vylezli jsme k někomu do baráku na střechu, abychom si užili výhled na moře a na město. Což bylo super.

DSC_8877

29.6. 2013 Rio de Janeiro, Brazílie
Prohlížíme si Rio, Copacabanu a posedáváme po hospodách.

DSC_8904

30.6. 2013 Rio de Janeiro, Brazílie
Chtěli jsme ráno vyrazit, i když ještě nebylo sluníčko, ale zase aspoň nepršelo. Sháněli jsme se po motorce, ale zjistili jsme, že dnes mají státní svátek a všude je zavřeno. Takže zůstáváme ještě jeden den. Nadžúha jde naproti do prádelny vyprat a pak se jdeme podívat na kopec nad hotelem, kde je čtvrť Santa Teresa, což má být podle Jácoma, místní Montmartre. Je tam spoustu hospod, jedna pěknější než druhá a taky pár krámků s uměleckými předměty, ale jsou to v podstatě jen dvě ulice. Dáme si sekanou a uzené vepřové koleno v německé hospodě. Přinesou nám k tomu i kyselé zelí, ale není úplně jako doma. Dáme si Plzeň, která tu stojí 250 Kč a konstatujeme, že v tomhle podnebí je lepší pít místní lehčí piva. Pak se projdeme zpátky k hotelu, což je asi kilák z kopce a jdeme do pelechu.

DSC_9012

31.6. 2013 Sao Paulo, Brazílie
Vyzvedáváme motorku ze servisu a naštěstí je už po ranní špičce, takže těch 30km do servisu zvládneme taxíkem za slabou půlhodinku. Vyměnili nám oboje brzdové destičky, ložiska v předním kole a oba přední tlumiče měli vyteklý olej. Tohle všechno plus klasická údržba stála skoro 30.000 Kč. Vypadalo to na déšť, ale naštěstí se nám to vyhnulo a celou cestu zpátky do Sao Paulo nezapršelo. Protože jsme ze servisu vyrazili pozdě, jeli jsme skoro dvě hodiny už po tmě, ale cesta to byla úplně stejná jakou jsme jeli sem a po dálnici, takže to nebyl zas až takový problém. Rezervovali jsme si předem hotel přímo v areálu Anhembi, kde bude zítra sraz, takže jsme v pohodě večer dorazili, ubytovali se a šli si lehnout.

DSC_9190

1.6. 2013 Sao Paulo, Brazílie
Po ránu jedeme do HD a je tam už spoustu lidí i motorek. Dáváme si kafe a za chvíli s ostatními vyrážíme směr Sambodrom, kde je sraz. Motorky se seřadí a pak všichni hodinu a půl čekají na rozpáleném betonu, až začne společná jízda městem. Naštěstí tam rozdávali vodu a za motorkou bylo trochu stínu, jinak by to bylo asi horší. Celkem je tu asi tisíce motorek a celá jízda překvapivě proběhla v klidu. Policajti jeli celou dobu s námi a měli Road Kingy a uměli na nich pěkně manévrovat a zastavovat dopravu. Po jízdě jsme zaparkovali motorku v hotelu a šli už pěšky, což byl asi 1km, ale na dohled. Bohužel nás od brány vrátili kvůli stativu. Prý tu mají takový zákon, že na podobné akce se nesmí nosit nic, co by mohlo sloužit jako zbraň. Takže zase zpátky do hotelu a znova tam. Když jsme dorazili, už hráli nějaké kapely, ale tolik lidí tam zase nebylo. Byla to obvyklá HD zábava, kterou ovšem zpestřilo vystoupení Billyho Davidsona. Stáli jsme od něj asi 5 m a pěkně si ho natočili. Nakonec zahrála místní kapela Capital Initial a to bylo fakt dobrý. Celá akce skončila kolem půlnoci, všichni se poslušně rozešli a ani jednou jsme tam neviděli nikoho ožralýho úplně na plech.

DSC_9205

2.6. 2013 Sao Paulo, Brazílie
Ráno jsme chtěli vyrazit, ale lilo tak strašně, že jsme zůstali ještě jednu noc. Odpoledne, když trochu přestalo, jsme vyrazili na jídlo do Outback steakhouse, který známe z Las Vegas a kde jsme se perfektně najedli. Tady měli sice lístek stejný, ale kuchaře evidentně jiného… Nebylo to špatný, ale dobrý taky ne. Najednou se s námi začal bavit chlapík, co seděl s rodinou vedle u stolu. Vyklubal se z něj majitel osmi McDonaldů mluvící perfektně anglicky, tak byla sranda. Pak jsme se vrátili do hotelu a váleli se až do večera.

DSC_9221

3.6. 2013 San Sebastiano, Brazílie
Ráno už neprší, ale je zataženo, tak pokračujeme na Rio podél pobřeží. Navigace to nejdřív nechce pochopit a pořád nás táhne vnitrozemím, ale nakonec si dá říct. V Santosu zase začne trochu poprchávat, takže oblíkneme nepromok, ale je pořád kolem 20C. Je zataženo, tak si ani pořádně neužijeme pohled na tohle pěkný město a jeho dlouhé pláže. Odpoledne to zabalíme v San Sebastiano a v hospodě nás dostanou cenami v jídelním lístku. Dostaneme anglický a za maso tu chtějí kolem 800 Kč! Všimnu si, že mají pod tím přelepený jiný ceny, poloviční, tak mě napadlo, že pro cizince mají asi ceny dvojitý. Nadžúha si řekne o lístek portugalský, čemuž se oni samozřejmě vůbec nediví a dostane ho. A teď se ukáže! V portugalském lístku byly ty vyšší ceny za porce pro dvě osoby a pro jednoho byly samozřejmě poloviční. Tak si stejně myslíme, že to na nás zkoušeli a počítali by nám i pro jednoho tu cenu vyšší.

4.6.2013 Itacapua, Brazílie
Ráno svítí slunce jako blázen a my vyrážíme podél pobřeží do Rio de Janeiro. Cesta je nádherná. Na jedné straně moře s dlouhými plážemi se žlutým pískem a jeden hotelový resort vedle druhého. Na druhé straně zelené kopce a všude kolem tropická vegetace. Z moře vystupují ostrovy-kopce porostlé palmami a v zálivech kotví malé rybářské čluny. Motorovačka perfektní, serpentiny nahoru dolů, provoz i asfalt v pohodě. Ve vesnicích kolem cesty nám to chvílemi připomíná Thajsko.
Kolem 17 hodiny končíme v malém městě asi 90 km před Rio, ale najdeme slušný hotel za 100USD/noc, což je na tuhle díru fakt dost. Chvíli nám trvá, než najdeme nějakou hospodu. Zřejmě není sezóna, ale nakonec se najíme. Dáme pár silných caipirinh a jdeme do pelechu.

5.6.2013 Macaé, Brazílie
I dnes jedeme dál podél pobřeží, což je sice delší cesta do Belému než vnitrozemím přes Brasilia, ale krásná. Zase modré moře, žluté písčité pláže a perfektní motorovačka. Přijedeme do města Macaé, což je místní těžařské město a jak jsme si už všimli dřív, v Brazílii není žádné město malé. Nábřeží je plné perfektních hospod a hotelů, tak se chceme ubytovat někde tam, abychom to měli blízko. Obcházíme jeden za druhým a všude mají plno! Jdeme zkusit Ibis co je kousek dál. Taky jsou plní a když se ptám proč, prý jsou tu plné hotely celý rok, protože za naftaři pořád někdo jezdí a tak. V Ibisu jsou hodní, dají nám heslo k jejich wifině a my zkoušíme něco najít přes booking.com. Ale ani tam není ve městě nic volného. Naštěstí v tu chvíli vyjde recepční a říká, že jí právě někdo zrušil rezervaci, takže nás ubytují. Na večeři zajdeme do restaurace hned vedle a dáme si perfektní maso grilované na jehle a k tomu české pivo, který sem dováží Samson.

DSC_9290

6.6.2013 Guarapari, Brazílie
I dneska jedeme podél moře, a i když je krajina podobná té co jsme už viděli několik dní před tím, pořád se nám líbí. Ve všech městech jsou pláže přímo v centru, lidi se koupou, hrají fotbal, nohejbal nebo jen tak sedí a popíjejí pivko. Prostě pohoda. Akorát žádné město nemá obchvat, takže všechna projíždíme skrz, což někdy zabere chvíli času. Už se stmívá, tak začneme v nejbližším městě hledat hotel. Dneska moc hlad nemáme, po cestě jsme si dali u pumpy sendvič s nějakou jejich klobásou a sýrem. Všude tu prodávají francouzské bagety a vždycky čerstvé, takže sendviče z nich jsou perfektní. A taky jsme už přejedení těch jejich jídel, co jsou furt dokola – maso na grilu, hranolky a rýže. Takže večeříme dneska v Subway a pak na zahrádce popíjíme pivo. Je zajímavé, že tady na týhle zahrádce se kouřit smí a dokonce zřejmě legálně, protože nám přinesli i popelník. Nadžúha si na závěr večera dala místní specialitu Acaí, což je ledová tříšť z bobulí palmy Acaí. Bobule rostou a visí z palmy na v ohromných trsech na takových šlahounech. Barvu a velikost to má asi jako kanadský borůvky, ale chutná to dost zvláštně. Prý ta chuť připomíná čokoládu smíchanou s lesním ovocem. Není to úplně špatné, je to málo sladké, ale fakt zvláštní. Prý to dodává energii a celkově je ta bobule dost zdravá. Nevím, jak to s tím je, každopádně N. po tom svítila do 3 hodin do rána, když já už dávno po svých pivech spal. No hlavně že jí to chutná.

7.6.2013 Sao Mateus, Brazílie
Pořád je hezky, přes den tak 27C a dneska už jedeme vnitrozemím. Po cestě jsou plantáže kávy, banánů a dalších zemědělských plodin. Projíždíme i městem Vitoria, což je hlavní město téhle provinci. Město se rozprostírá na několika ostrovech a v zálivu, jeden hezčí barák než druhý a celkově je moderní. Jenže je ještě brzy, abychom to dnes zapíchli, tak pokračujeme dál a končíme až v díře Sao Mateus. Hotel najdeme slušný a teď ještě najít něco k jídlu. Kousek od hotelu na rohu ulice nás zaujala pouliční hospoda. Tedy hospoda…na betonovém plácku na rohu postavili přístřešek, pod ním pár plastových stolků a židlí, vedle gril. Na grilu se dělá kuřecí s hovězím na kostičky a vypadá to trochu jako čína, vedle na stole v termonádobkách mají hotové fazole, salát, farofu, což je manioková mouka, kterou tady jedí ke všemu a chutná to trochu jako opečená strouhanka. Dál osmaženou bramborovou slámu, rýži, nějaký salát s mrkví a polévají to něčím, co vypadá jako sádra. Táta se synem obsluhují, babička, matka a dcera vaří. Jsem opatrný a dám si maso s rýží a salátem. Nadžúha si to poručí tak, jak to jedí místní, takže dostane všechno dohromady na jeden talíř a polité tou sádrou. Kupodivu to chutná moc dobře, takže si sádru dám taky a fakt si dneska oba pochutnáme. Pak si zajdeme do místní nálevny na pár piv a jdeme spát.

DSC_9458

8.6.2013 Eunápolis, Brazílie
Ráno jdu pro motorku na hotelové parkoviště a zničehonic se spustí takový slejvák, že jsem skoro durch, než ujedu těch 20m. Za 5 minut to přejde, ale než naložíme motorku, začne lejt znova. Tak chvíli čekáme a pak už je dobře. Dneska moře nevidíme a cesta je zezačátku celkem nudná. Města zmizela, jsou tu jen domky a pole kolem silnice. Pak začnou kopce, pastviny, krávy a najednou se před námi otevře široké údolí vzadu lemované vysokými horami. Odpoledne si najdeme hotel, dojdeme nakoupit do supermarketu a na hotelovým balkónu trangujeme lunchmeat a brambory. Tak máme aspoň změnu. V krámě lítal ohromný motýl. Byl tak velký, že jsme si nejdřív mysleli, že je to netopýr.

9.6.2013 Eunápolis, Brazílie
Ráno leje a leje a leje. Takže zůstáváme ještě jeden den a válíme v hotelu. Chtěli jsme si něco uvařit, ale je neděle a supermarket a všechny obchody mají zavřeno. U pumpy koupíme špagety, párky a kečup a snažíme se z toho udělat něco poživatelnýho. Nešlo to, takže jsme si nakonec došli na jídlo do hotelové restaurace.

DSC_9315

10.6.2013 Gaudá, Brazílie
Po ránu je sice zataženo, ale aspoň neprší. Cesta je pěkná, palmy, vesnice, kopce, pastviny, krávy…akorát po cestě nejsou skoro žádná města. Už se stmívá, tak stavíme v Gaudá a hledáme hotel. Mají tu jen dva. Jeden vypadá jako ze Tří veteránů, ten druhý o málo líp. Když se tam jdu podívat na pokoj u Najah se zastaví běloch ze kterého se vyklube Angličan, který se tu oženil a žije tu. Takhle to s ní je pořád. Jen se hnu někam pryč, vždycky se kolem ní začne motat chlap. A to všude na světě.
Clive nás zaveze kousek za město, že prý je to jednoduchý, ale čistý ubytování. Vyklube se z toho bordelo-motel, co jsou tu všude. Ale zůstaneme. Je čistý a vůbec 100x lepší, než ty dva hotely, co jsme doteď viděli. Pokoj je obrovský, bez nábytku jen uprostřed místnosti stojí velikánská postel, na stěně je obrovská TV a z pokoje se jde rovnou do garáže. Pak nás Clive vyzvedne a vezme na večeři, tak se konečně od něho něco dozvídáme o Brazílii. Clive se tu usadil před pěti lety a věnuje se pěstování banánů. Má na svých plantážích asi 20 000 kusů banánovníků. Zírám na něj a říkám mu, ty vole, jak ty Angličan můžeš pěstovat banány, když jsi před tím viděl banán maximálně v supermarketu? Tak začal vyprávět a je to jednodušší než to vypadá. Zašel si na školení, které pořádá místní agrární komora a vyučují tam nové metody pěstování. Místní zemědělci na to moc nejsou a stále jedou po staru, jako jejich otcové a dědové. Clive zavedl nové metody a daří se mu. Vydělává v přepočtu asi 2 milióny korun ročně a místní zemědělci proti němu skoro nic. Pozemky na plantáže jsou levné, investoval do nich, do nákupu banánovníků a úprav pozemků asi 5 miliónů korun a návratnost investice podle něj bude tak 3 roky. A to je teda slušný. Je vidět co dělá vzdělání a otevřená hlava. Místní mají pozemky od svých otců zadarmo, banánovníky taky a nejsou schopní pořádně vydělat a běloch, který není blb, za pár let vydělává nádherně. Clive rozšiřuje svuj byznys i do jiných oblastí zemědělství, tak mu fandíme ať se mu daří!

11.6.2013 Salvador, Brazílie
Dneska to byla krásná motorovačka mezi vesnicemi s tropickou krajinou. Všude banánové a kokosové palmy, malé baráky s prádlem sušícím se na plotech s ostnatým drátem, mávající a smějící se děti…prostě paráda. Jen po cestě asi 5x pršelo. Vždycky jsme se schovali a čekali. Liják přešel skoro hned a zase začalo svítit slunce. Nepromok jsme ani nevytáhli. Do Salvadoru jsme jeli asi hodinu trajektem a už z dálky bylo vidět, že je to pěkné město. Našli jsme hotel přímo na pláži a večer strávili na náměstí, kde byly nějaké slavnosti. Všude stánky s jídlem, pitím, suvenýry, ženský zpívající náboženské písně a točící kadidlem. Skamarádili jsme se s chlapíkem, co měl pět zubů a prodával Caipirinhy. Povídal si s nám a o všechno se zajímal. Hlavně asi pro to, že z nás měl ten den nejlepší kšeft a když začalo zase pršet, pustil nás k sobě do stánku pod střechu.

DSC_9340

12.6.2013 Aracaju, Brazílie
I dneska je cesta docela pěkná, ale už ne tak, jako včera. Déšť nás jen lízne, ale projedeme to, protože se nám nechce v tomhle vedru navlíkat nepromoky. Zase velké město Aracaju a zase zácpa. Už z toho dostávám nerva. Tady je normální, že spousta lidí jezdí na motorce bosa. To fakt nechápeme. Hotel na pláži měl nějakou hnusnou vodu, což jsme si ale uvědomili až když jsme si s ní oba vyčistili zuby a do rána se nám to taky vymstilo. Já měl sračku a N. se chtělo celý další den zvracet. Hned naproti hotelu je italská restaurace, tak to jdeme risknout. Není to tak špatný, ale Italové by se asi divili… parmazán mají zřejmě nějaký místní a vůbec tak nechutná a boloňské lasagne byly kromě mletého masa ještě proložené šunkou a sýrem typu eidam!

13.6.2013 Maceió, Brazílie
Už ráno je dost vedro, tak kolem 28C a dneska cesta nic moc. Celou dobu je to rovina a podél silnice všude nekonečné plantáže nějaké plodiny. Nevíme co to je, ale je to všude, takže dost nuda. Taky spravují silnici, takže je to pořád samá objížďka, svádění do jednoho pruhu, každých 100 m retardér a ještě je poměrně velký provoz. Najednou na nás troubí nějaký kamión a je to proto, že se nám rozepnul pytel, co máme na tourpacku a padají nám z něj věci. Museli jsme se kousek vrátit, abychom našli ztracenou botu, ale jinak dobrý. Spíme v Ibisu přímo na nábřeží s výhledem na moře a večeříme vedle v restauraci super Churasco. Asi nejlepší, co jsme kdy jedli. Pak si u stánku na pláži dáváme pivo. Brazilci i večer hrají na pláži nohejbal, pěstují jogging a vůbec je to poměrně sportovní národ. V každém parku ve městě a na každé pláži mají posilovací zařízení a pořád na tom někdo maká. Taky jezdí poměrně dost na kolech nebo in-linech.

DSC_9376

14.6.2013 Recife, Brazílie
Pořád je strašné vedro, tak kolem 30C. Krajina nic moc, všude nekonečné lány s cukrovou třtinou, což byla ta plodina, co jsme před pár dny nevěděli. Vjíždíme do města a najednou vidíme HD. Zastavíme a zkoušíme, jestli by nám nevyměnili pružinu u stojánku. Jsou děsně ochotní a i když skoro nemluví anglicky, udělají to hned a bez keců. Za 5 minut je hotovo a ještě dostaneme samolepky a nějaké jiné suvenýry. Taky si konečně koupíme trika. Ve městě se v centru zasekneme v šílené zácpě a nemůžeme najít žádný normální hotel. Zase jsou to buď bordelo-motely nebo nějaký hnusy. Počkáme chvíli u pumpy až nejhorší zácpa opadne a pak náhodou objevíme Ibis. Je skoro o 1000 Kč dražší než ten včera, ale jsme rádi, že bydlíme. Je nám dneska oběma nějak blbě, tak zůstáváme v hotelu a jdeme brzy spát.

DSC_9276

15.6.2013 Natal, Brazílie
Cesta z města je už lepší a do Natal to máme jen asi 300 km. Krajina je stále stejná, zemědělská, což nás docela překvapuje, protože jsme čekali spíš tropy. Natal je poměrně velké město, což tady jsou všechny, ale zajedeme až k pláži a najdeme si pěkný hotel. U večeře nám dají dlouhý jídelní lístek a je jen portugalsky. Tak odhadujeme, co je co a nakonec se naštěstí trefíme. Pak dáme pár Caipirinh a jdeme do pelechu.

16.6.2013 Natal, Brazílie
Rozhodli jsme se zůstat ještě jeden den, takže já se dopoledne válím v posteli a Nadžúha u hotelového bazénu. Pak jdeme na pláž a dokonce jdem plavat do moře. Atlantik je kupodivu relativně teplý, takže ve vodě vydržíme hodnou chvíli. Jen Nadžúha má furt nerva, že nám někdo mezi tím ukradne věci z pláže. Pak začne pršet, tak se schováme do hotelu a večer už se nám ani nikam nechce, takže si dáváme v hotelové restauraci pizzu. Teda pizzu…nějaký rozteklý sýr s nakrájeným buřtem. Ani jíst se to nedalo.

17.6.2013 Canoa Quebrada, Brazílie
Ráno je už zase hezky, tak vyrážíme dál. Provoz je v pohodě, krajina pořád nic moc, ale aspoň začali velké kaktusy, takže je na co koukat. Už máme velkých měst plné zuby, tak jsme si našli na mapě jedno menší a míříme tam, je to cca 400 km. Ubytování si najdeme v malém hotýlku kousek od pláže. Máme terasu s křeslem a hamakem ve kterém se perfektně válí a poslouchá moře. Cena je 1000 Kč za pokoj. Nakoupili jsme a uvařili na Trangii guláš s těstovinami. Docela se povedl. Jen nám došel líh, tak jsme asi tady dovařili, protože nevím, kde bychom tady líh sehnali.

DSC_9408

18.6.2013 Canoa Quebrada, Brazílie
Zůstali jsme ještě jeden den, protože je to tu perfektní. Máme skvělé ubytování, moře 50 m od baráku a na pláži skoro nikdo není. Dopoledne jsme se váleli v hamaku na terase, pak si dali řízky v hospodě a nakonec se šli vykoupat do teplého Atlantiku. Prostě pohoda.

19.6. 2013 Sobral, Brazílie
Zase je vlhko a vedro, ale už jsm si docela zvykli. Krásná motorovačka. Pole cukrové třtiny zmizely a začaly kopce a palmové lesy. Vedro je tu jako teď v Čechách. Neprší, takže pohoda a Amazonka je už jen 1200 km. ABS přestalo fungovat, ale moto brzdí, tak se nic neděje. Zatím nemáme cargo, které nám odveze moto do USA. To ještě bude horor. Problém je, že nikdo nemluví anglicky anebo možná, že my nemluvíme portugalsky. Jedeme vnitrozemím a od včera máme rezervovaný jeden ze dvou hotelů ve městě Sobral. V navigaci to sice bylo, ale zatáhla nás na konec města mezi novou čtvrť vilek a chvíli jsme náš penzion museli hledat. Byli jsme jediní hosté, ale děsně se o nás starali. Majitel donesl caipirinhu, pak nám dal nějaké místní bonbóny a za chvíli přišel a začal nás provádět po zahradě, kde mu rostlo různé koření a ovoce. Dostali jsme všechno ochutnat a taky přednášku v portugalštině. Nakonec ještě Nadžúha dostala bylinný čaj se slovy….ochutnej, jestli to není málo sladké. Cukru v tom bylo asi půl kila, ale tvářila se statečně. Pravila, že je sladký akorát a celý ho vypila. Došli jsme pak do místní sámošky, a i když je Sobral velký asi jako Benešov, sámoška měla rozměry Makra. Nakoupili jsme a trangovali buřt guláš. Abychom se revanšovali, dali jsme ochutnat jak majiteli, tak klukovi co tam sloužil na recepci. Majitel si jednou nabral a pravil, že to naše české typické jídlo je fakt výborné, ale víc nechtěl, že spěchá domů. Kluk snědl svojí porci i s bagetou a řekl si o přidání. Tak jsme usoudili, že mu to buď fakt chutná nebo nedostal od šéfa večeři.
Kluk mluvil samozřejmě jen portugalsky a já zjistil, že moje portugalština se po měsíci a půl vylepšila o tisíce procent. Přijel jsem do Brazílie a uměl jsem jen jedno slovo. Tzn. každý slovo navíc je zlepšení o 100% a teď jsem kecal hodinu v portugalštině s místňákem který neuměl anglicky ani slovo. Ale dozvěděl jsem se všechno, co jsem potřeboval. Např. jaký je nejlepší místní pivo, kolik stojí prostitutka, (300 Kč tlustá a 600 Kč hubená), jestli bude pršet, jestli bude na cestě asfalt apod. Tedy vše, co motorkář potřebuje. Taky jsem objevil zvláštní věc. Už několik měsíců se pohybujeme na území, kde se může vyskytovat malárie. A pokaždé, když se místních lidí zeptám, jestli v tom místě, kde zrovna jsem je malárie, tak odpověď je vždy, že tady ne. Ale tam kde jsme byli včera nebo tam, kam pojedeme zítra, tam je určitě. To slyším každeý den. Tak nevím. Zajímavé ještě je, že když se zeptám na horečku Denge tak to mi odsouhlasí všude, že je i u nich, ne jen u sousedů.

DSC_9449

20.6. 2013 Teresina, Brazílie
Dnes opět super motorovačka po severu Brazílie. Krajina je sice pořád stejná, ale není nudná. Už jsou to tropy. K Amazonce to teď máme už jen 900 km. Jsme ve městě Teresina a jsou tu demonstrace. Asi před týdnem začaly v Sao Paulo, když jim zdražili lístky na autobus a taky byli Brazilci naštvaní kvůli drahým lístkům na fotbal, protože se tu zrovna hraje pohár FIFA. Dál se demonstrace rozšířily i do dalších větších měst a zvrtlo se to samozřejmě v demonstrace proti vládě, korupci apod. Všude je vidět policie, některé silnice jsou zavřené, vrtulník lítá nad městem a nějaký dům tu hoří. Sem tam slzný plyn, nějaké to vodní dělo, ale jinak celkem klid. Nemohli jsme se dostat k hotelu kvůli policejním zátarasům, ale nakonec se povedlo. Večer jsme se chtěli jít někam najíst, ale zjistili jsme, že náš hotel je ve čtvrti nemocnic a doktorů. Bylo jich tam asi 100. Dali jsme si naprosto šílené jídlo v našem Ibisu, pár piv a šli spát.

21.6. 2013 Bacabal, Brazílie
Vedro je dneska snad ještě větší, a i když už několik týdnů jedeme jen v normálních džínách a já jen v letní bundě, je to i tak děsný. Dneska zase super motorovačka. Vypadá to tu čím dál víc chudší, ale krásný. Všude tu suší maso na slunci. Kupodivu to ani nesmrdí, nebo smrdí, ale čekal bych to horší. V restauraci tohle maso mají na jídelním lístku jako „carne de Sol“. Nadžúha to normálně jedla a dokonce jí i chutnalo, ale když teď viděla, jak maso visí na slunci prohlásila, že už nikdy.

DSC_9462

Dneska má Nadžúha narozeniny, je jí 40! Takovouhle bábu já tahám po celý planetě. Ale má výdrž, babka! Už se začínáme těšit domů na děti a na plzeňský! A k Amazonce už jen 650 km.
Bacabal je děsná díra. Hotel asi nejhorší, co jsme kdy měli. Je na něm dost vidět, že nejlepší léta má už hodně dlouho za sebou. Nadžúha si na tohle svoje dnešní výročí šetřila čistý džíny a triko, ale nakonec jdeme oba v tom, v čem jsme celý den seděli na motorce. Ani sprchu jsme si nedali. Večeříme v restauraci na ulici. Teda restaurace….Betonový stánek, co vypadá jako trafačka, před ním gril a kolem pár plastových stolků pod stromy, ale jídlo bylo fantastický. Problém je, že jsme nevybrali peníze a moc jich nemáme. Když jsme projedli a propili všechno co jsme měli zrovna šíleně leje, tak si nemůžeme ani dojít do hotelu pro dolary. Karty tu samozřejmě neberou, tak nějak vysvětlím šéfovi, že hotovost prostě už nemám a ať nám dá ještě jedno pivo na sekeru. Zaplatíme ho zítra. Pivo nám přinese a ani se moc nevzpouzí. Vedle nás sedí nějaký místní mladý pár a celou tuhle debatu sleduje. Když odcházejí, zaplatí za nás to jedno pivo, na který jsme už neměli!

22.6. 2013 Capanema, Brazílie
Dnes nám 150km před cílem odešlo ložisko v zadním kole. Opět neuvěřitelná náhoda, že odešlo 300 m od hotelu. V hotelu se nás hned ujal klučina z recepce, sedl na motorku a odjeli jsme do místní dílny. Trochu mě vyděsilo, když jsem si uvědomil, že je to pneuservis. A taky místním zaměstnancům nebylo víc než 18 let. Jeden si sedl za mě na moto, aby slyšel, jak to mlátí. Hned věděl o co jde. Zvedli moto na hever a potvrdilo se, co mi říkal…odešlo ložisko v zadním kole. Jiný týpek sedl na motorku a odvedl nás o pár ulic dál, kde byla prodejna náhradních dílů s dílnou. Nedělal jsem si moc velké naděje, že budou mít ložisko do HD, ale světe div se…měli! Kvůli nám vybalili několik ložisek a pořád je přeměřovali šuplerou než našli to správné. Aby s námi mohli komunikovat zavolali dokonce místní profesoru angličtiny, která dorazila i s manželem a dcerou a překládala chudák všechny ty technické věci. U opravy asistovalo půl města a pořád do garáže, kde moto opravovali, přicházeli další a další lidé. Fotili, povídali si s námi přes profesoru a vůbec to byla sranda a lidi úplne super. Ty tři hodiny utekli jako nic a ani se nám z garáže nechtělo. Ještě jsme opravili zadní bednu, která zespodu rupla a držela na motorce už jen silou vůle. Pak jsme šli společně na večeři a profesora měla takový respekt, že klučina se svojí babou (bylo jim 24 a 22 let), si před ní nedovolili dát pivo. Když profesora s rodinou šla spát, tak se rozjeli a trochu jsme je přiožrali. Byl to nádherný večer.

23.6.2013 Belém, Brazílie
Úspěšně jsme dorazili do města Belém u Amazonky. Tady končí naše druhá etapa cesty kolem světa na HD. Suma sumárum: Z Aljašky do Ushuaia a pak na sever do Belému jsme ujeli 54 000 km a byli jsme sedm měsíců na cestě. První etapa trvala tři měsíce, druhá čtyři. Celkem jsme projeli dvacet států: USA, Kanada, Mexico, Belize, Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama, Venezuela, Kolumbie, Ekvádor, Peru, Bolívie, Chile, Argentina, Uruguay, Paraguay a Brazílie. Na cestě nebyl žádný problém, žádné nemoci a ani jsme neměli běžné zažívací potíže, přestože jsme hodně jedli na ulici a čistili si zuby vodou z vodovodu. Motocykl nás nikdy nikde nenechal. V Chile jsme měnili baterii a včera odešlo ložisko v kole. Jinak nic. Máme plno nových přátel, miliardu zážitků a vlastní, nikoliv mediální, názor na Ameriku. A ten je sakra jiný! Tahle cesta byla nejkrásnější věc, co jsme kdy zažili. Ještě nám zbývá dořešit co s motorkou. Musíme zítra na celnici, aby nám prodloužili povolení pro dočasný export. Teď ho máme od 8.5.2013 na tři měsíce.

DSC_9518

24.6.2013 Belém, Brazílie
Dopoledne vyrážíme vyřizovat. Normální pracovní doba tady všude je od 9 do 12 hodin, pak mají dvě hodiny siestu a makají zase až od 14 do maximálně 17 hodin. Pro ně paráda, pro náš denní režim trochu problém.
Vyrážíme hledat celnici, kde nám prodlouží temporary permit. Posílají nás z jedné kanceláře do druhé, všichni všude mluví jen portugalsky, lítáme po městě a hledáme toho správného úředníka. Nakonec se k němu dostaneme a naštěstí mluví anglicky a je to kluk mladší než my. Kouká na naše povolení a moc se na to netváří. Nakonec si ofotí všechny papíry a řekne, ať přijdeme zítra ráno.
Jedeme pro jistotu ještě na letiště a zkoušíme sehnat nějaké letecké cargo z Belému do USA, kdyby nám zítra řekl, že tu moto nechat nejde. Najdeme jen dvě společnosti a z toho je jedna zavřená a v druhé to prověří do zítra. Tak uvidíme. Pak se couráme po městě a k večeři si dáme pizzu, kterou dělají naproti hotelu v garáži. Pečou ji tam a rozvážejí po městě. Nám ale na ulici hodí stolek, dají pivo a můžeme jíst přímo u nich.

25.6.2013 Belém, Brazílie
Ráno se Nadžúha dojde zeptat, jak s tím povolením. Dozví se, že od konce května platí nový zákon a podle něj tu smí být motorka jen tak dlouho, jako tu smím být já. Tedy na jak dlouho mě dá imigrační do pasu razítko. A kdybychom přiletěli s motorkou teď, už žádný papír k dočasnému povolení k exportu ani nedostaneme. Tak nevím, jak potom zabrání tomu, aby se tu motorka třeba neprodala. Zpráva je to špatná. Znamená to, že se musíme odsud dostat pryč i s motorkou. Jedeme znovu na letiště a dozvíme se, že za letecké cargo z Belému do Miami chtějí 13 000 USD! Blázni! Z Prahy na Aljašku to stálo 3 000 USD. Jdeme ještě zkusit Surinam Airways, že bychom morotku poslali už napřed do Surinamu a pak rovnou přiletěli tam. Mluví anglicky, cargo dělají a moto by letělo zároveň s námi už v pátek. Vypadá to nadějně! Máme přijít ještě zítra dopoledne, kdy se dostaví agent, který by pro nás udělal celní formality. Tak uvidíme zítra. Dneska večeříme na ulici u stánku maso na grilu s rýží, salátem a farofou.

DSC_9575

26.6.2013 Belém, Brazílie
Na domluvenou schůzku v 11,00 se dostavíme se zpožděním dvanáct minut, protože byla zácpa a je nám trapně. Nemuselo být. Agent přišel ve 12,30 a neřekl ani sorry. Bohužel se ukáže, že Surinam Airways mají malá letadla a tak berou cargo o maximální hmotnosti 100 kg jeden kus. A na čtyři kusy moto fakt rozebrat nejde. Zbývá nám jediné. Jít zpátky za tím celníkem a přemluvit ho. Řekli jsme mu, ať se na ten zákon vykašle, že ty jejich papíry stejně nikdo nečte a že 13 000 USD za odvoz fakt nedáme. Tak se zasmál a prodloužil neprodloužitelný papír o 3 měsíce. Nadžúha měla zrovna v ruce telefon, tak jen trochu zblednul a zeptal se, jestli ho nenahráváme.
V půlce září se sem vrátíme a budeme pokračovat na sever lodí přes Amazonku do Macapá a pak dál, 800 km do Francouzské Guyany, Surinamu a Guyany. Tam se rozhodneme kam dál. Možná Venezuela, kde už jsme na motu byli nebo Trinidad Tobago a pak dál po Karibských ostrovech. Uvidíme. Už jen seženeme garáž pro motorku a letíme domů. Doufám, že na letišti nepřijdou na to, že tu mám motorku. Mohli by to zjistit, až mě zapíšou do počítače a ptát se, kde jako ta motorka je, když je vázána na můj pas a může tu být jedině, když jsem tu já. To by mohlo situaci ješte zkomplikovat. Plán B by byl uprchnout do Argentiny přes pozemní přechod a pak normálně odletět domů. Vím, že to jde, už jsem to jednou udělal. Tak ještě uvidíme, jak to dopadne.
Pak jsme museli jít řešit ještě jednu věc…ráno, když jsme vyjeli, zjistil jsem, že máme uvolněný řemen, jak měnili to ložisko. Hned vedle hotelu jsme našli malou dílnu s nějakým dědou. Nadžúha mu svojí „portugalštinou“ osvětlila problém. Děda na to kouk, znalecky pokýval hlavou a odešel pro mechanika. Pak se spolu vrátili a mechanik na mě spustil portugalsky, načež děda kývl hlavou směrem k N. se slovy….ona mluví! Chlapi to ale neuměli, tak hledáme dál. Nakonec najdeme servis Yamahy, kde nám to udělají a zadarmo! Ještěže jsem měl HD klíč, s tím jejich by to neudělali.

DSC_9532

27.6.2013 Belém, Brazílie
Dneska se jdeme podívat po městě. Kousek od hotelu máme hned přístav s doky a obrovskou tržnicí, kde je k dostání úplně všechno. Ovoce, zelenina, oblečení, košíky, hamaky, různé lektvary z bylin, maso, mořské plody, živí ptáci a taky je tam mraky jídelen a lidí. Dneska prší 4x za den, ale jen chvíli. Odpoledne ještě domluvíme parkování motorky vedle v hotelu, protože ten náš nemá krytou garáž. Jejich šéf se na to sice moc netvářil, ale nakonec jsme se domluvili a chtějí jen cca 80Kč na den.
Jako po celé Brazílii, tak i tady ve městě, jezdí hodně lidí na motorce bosí a žabky mají pověšené přes zrcátka. Taky tu všichni pouští draky. Jsou po domácku dělaní z kusu igelitu, dvou dřívek a provaz mají namotaný na staré plechovce. Ale lítají jim perfektně.

DSC_9732

28.6.2013 Belém, Brazílie
Zase se jen tak poflakujeme po městě, jíme v tržnici a koukáme kolem. Všechno už je zařízené, takže pohoda.

29.6. 2013 Belém, Brazílie
Už jsme chtěli letět domů, ale začínají prázdniny a všechny lety do Evropy byly plné. Z Belému do Rio je letenka pěkně drahá, ale co se dá dělat. Jdeme znovu do přístavu do hospody a večer na molo, kde je taky jedna hospoda vedle druhé, ale chodí tam úplně jiná sorta lidí, než do těch přístavních. V přístavu byla rozhodně větší sranda a zajímavější týpci.

30.6. 2013 Belém, Brazílie
Dnes je finále FIFA a hraje Brazílie se Španělskem. Všechny hospody jsou narvané, televize na chodníku a všude mraky lidí. Brazilci to samozřejmě děsně prožívají a už při každém gólu lítají rachejtle a ohňostroje. Když to vyhráli, tak se všude v ulicích slavilo a bylo víc lidí než na 1. máje na Letné. Ve 2 hodiny ráno konečně letíme, tak ani nejdeme spát a už se těšíme domů.

DSC_9643

16.9. 2013 Belém, Brazílie
Po fakt dlouhém letu jsme konečně dorazili do Belému, ve státě Pará v Brazílii. Oba máme pocit, že se vracíme “domů” po prázdninách v Evropě.
Jsou 2 hodiny ráno a jedeme taxíkem do hotelu, který jsme před tím objednali. Belém docela známe z poslední cesty a tak zíráme, kam nás taxík veze. Ulice jsou touhle dobou prázdný, jen na jednom retardéru míjíme spícího řidiče. No fakt. Normálně měl položenou hlavu na volantu a jel v protisměru. Náš taxikář na něj troubil a nadával mu, což ho trochu probralo a uhnul se nám. Projíždíme nějakým slumem, pak všude továrny a celkově je ta čtvrť dost divná. Najednou zastavíme před takovým spíš motelem, který v tý tmě vypadá dost děsně. Naštěstí pokoje jsou čisté, personál příjemný a dají nám i v tuhle hodinu pivo k bazénu.
Ráno už to vypadá trochu líp, ale jsme asi 10 km od centra a tady v okolí nejsou žádný hospody, kam by se dalo zajít, takže se rozhodneme přestěhovat. Ale nejdřív musíme vyřešit motorku. V minulé etapě nám následkem zběsilých offroadových cest prasknul zadní tourpack a nový jsme přivezli s sebou. Měl jsem dost strach, aby bedna přežila tu dlouhou cestu a taky, aby nám ji vzali do letadla kvůli rozměrům. Nechali jsme ji originál zabalenou a ještě na letišti obalili papírovou krabici folií a dopadlo to dobře. Bedna přežila bez škrábnutí, i přeprava proběhla bez problémů. S naloženou taškou vážila cca 25 kg, takže nám ji v pohodě vzali.
Už před dvěma měsíci jsme tady v Belému v jednou servisu utahovali řemen, takže dneska jedeme na jistotu. Jenže nemají tak malý klíč, aby uvolnili zadní reprobedny, což je třeba udělat, aby se dala bedna vyměnit. Posílají nás do jiného servisu.
K brazilskému servisu mohu říci toto: Nikdy, ale nikdy nespouštějte moto z dohledu!!! Dát moto do servisu a jít na oběd je naprosto vyloučená záležitost! Možná v autorizovaném servisu HD, ale ten tu není a nejbližší je asi 2000km. Takže, když se ti kluci vopálený pustili do díla bylo jasné, že je potřeba být ve střehu. Normálně se do práce moc neženu a do manuální už vůbec ne, ale tady je všechno jinak. Polovinu práce jsem si raději udělal sám a tu druhou půlku sledoval jestřábím zrakem. Kluci brazilský například začali odvrtávat nýt na zadní bedně vrtákem na beton. Když jsem jim vysvětlil, že to nebude ten pravý nástroj , že potřebujeme vrták na železo, tak ti experti upnuli do vrtačky hřebík! No vrták jsme nikde nesehnali, tak jsem značně zdecimován klukům přeborusil vrták do betonu tak, aby to do železa něco vyvrtalo. Pak jsem se na chvilku otočil a zapálil cígo a v této nestřežené chvilce se jeden umělec chopil dláta a jal se odsekat pant bedny. Ještě k tomu z venkovní, tedy lakované pohledové strany. Nějakej poškrábanej lak ho nemohl vyvést z míry. Zřejmě byl původem mistr tesař a zrovna se evidentně utnul. Nakonec jsme to dali dohromady a byla by u toho i sranda nebýt toho, že to byl můj motocykl a to mi tu srandu trochu kazilo. Ale za 7 hodin práce jen 800 Kč… no nekupte to a ještě tý srandy. Ale bedna tam je, tak dobrý. Zítra budeme shánět loď na přeplavení Amazonky ( není to Vltava, pojedeme asi 24hod) a pak džunglí směr Francouzská Guyana, Surinam, Britská Guyana, Venezuela, Trinidad a Tobago a dál po dalších karibských ostrovech směrem k USA.

17.9.2013 Belém, Brazílie
Potřebujeme sebe i motorku dostat do města Macapá, abychom mohli pokračovat dál na sever do Francouzské Guyany. Z Belému je to 345 km a jediné spojení je jen po řece nebo letadlem. Takže jdeme shánět lístky na loď.
Přímo v centru je agentura (www.macamazon.com.br) a chlapík samozřejmě neumí anglicky, ale nějak to dáme dohromady. Cena za lístky pro dva a kajutu 1. třídy, což je palanda a koupelna, je 500 realů (skoro 5 000 Kč) a stejnou cenu si počítají i za motorku. A to jsme dostali 100 realů slevu s tím, že chlápek si řekl o 40 realů pro sebe do kapsy. No jo…nechci slevu zadarmo…Takže 19.9. v poledne odjíždíme a po 24 hod budeme v Macapá.
Aspoň nás potěšil informací, že silnice z Macapá do Cayenne (Francouzská Guyana) je celá asfaltová, kromě asi 200 km úseku, který je nezpevněný. A ve Francouzské Guyaně má být nový asfalt. Tak uvidíme.
Když jsem ráno spal, šla N. zjistit na ambasádu Surinamu, jak je to s vízy. Do Francouzské Guyany potřeba nejsou, to je Evropská unie. Doporučili nám, abychom si víza zařídili buď na surinamské ambasádě v Cayenne nebo přímo na hranicích, že to bude rychlejší. Potřeba jsou jen dvě pasové fotky.
Dle info místních lidí se malárie stále stěhuje tam, kde zrovna nejsme. Psal jsem o tom již minule v druhé etapě naší cesty kolem světa na HD. I tentokrát se malárie vyskytuje podle místních lidí pouze tam, kde jsme byli včera a tam, kam jedeme zítra. Nikdy není tam (podle místních), kde zrovna jsme. Podle mapy jsme a ještě dlouho budeme v nejmalaričtější části jižní Ameriky.

DSC_0009

18.9.2013 Belém, Brazílie
Chceme zjistit kde je přístav, abychom to zítra nehledali, tak vyrážíme. Je to v poměrně divný čtvrti, spíš slumu, všude dřevěný domky stlučený z prken, odpadky na ulici a bordel. Chvilku bloudíme, navigace blázní, ale nakonec přístav najdeme. Chtějí po nás, ať tam necháme motorku hned, že prý zítra bude příliv a bude těžký moto naložit. Kašleme na ně a doufáme, že to zítra dobře dopadne.
Večer strávíme u nás v hotelu a majitel nám nabízí Vídeňský řízek, po kterém jsme se včera sháněli. Dáme si ho a dostaneme Cordon Bleu. Ale chutná nám. Hotelová restaurace je francouzská, stejně jako majitel a za těch pár dní jsme vyzkoušeli několik jídel z lístku, ale nebylo to nic moc. Tak tohle byla příjemná změna. Je to stejný hotel, kde jsme bydleli už v červnu a kromě té francouzské kuchyně, to nemá chybu. (www.massilia.com.br).
U večeře potkáváme mladý pár z Hamburku. Klukovi je 35 let a jeho babě 22. On programátor, ona studentka vysoké školy. Sedíme, povídáme a přišlo samozřejmě na to odkud jsme. Jak se ukázalo Němci netušili, kde je Česká republika. Mlhavě tušili, že je to někde v Sovětském svazu. Zíral jsem na ně jako blázen. Říkám jim děláte si ze mě srandu? Vždyť jsme vaši sousedi!!! Tak jsem vytáhl mapu a oni no jooo!!! A pak ten frajer říká tý svojí babě hele Polsko!! To je velký jako blázen!!! To už jsem byl úplně mrtvej. Pak si dívka vzpoměla, že vlastně byla v Praze a co si tak pamatuje, tak to bylo velmi nebezpečné město. Ještě jsem se jich ptal jestli tuší, kolik států je v EU a kolik jich je v Evropě vůbec. Samozřejmě nevěděli nic. Znali jen státy jako je Francie, Británie, Španělsko, Itálie a Řecko. A Řecko jen proto, že Němci platí jejich dluhy. Ať už mi nikdo nikdy neříká, že Američani jsou idioti, když nevědí kde je ČR. Průměrný Čech taky třeba netáší kde je Montana, ale ví, že někde v USA. Stejně jako Američané vědí, že ČR je někde v Evropě. Ale že to neví Němci?!? Vysokoškoláci???? To je absolutní mazec.
Nadžúha je nevydejchala a utekla spát. Já už si pak z nich dělal jen srandu. Když se mě ptali kde beru na cestování, tak jsem odpověděl, že jsem důchodce a v Čechách se odchází do důchodu ve 40ti letech. A každý Čech bere důchod 10 000€. Málem jim vypady voči na stůl. Prej fakt???? Ja říkám jasně!!! No lidi, to byl krásnej večer.

DSC_0163

19.9.2013 Belém, Brazílie
Okolo 9 hodiny přijíždíme do přístavu Porto Líder (Av. Bernardo Sayão, 1928, Belém – PA, 66030-120 ‎, tel : 0055 91 3272 6977) odkud nám dnes v poledne jede loď do Macapá. Vůbec nečekáme a rovnou nás naloďují. Po dvou prknech najíždím na loď a trochu se u toho zapotím. Velmi snadno jsem mohl být i s motorkou v Amazonce. Prkna jsou uzký a jenom dvě, takže nemůžu jet vprostředku, protože bych propadl mezi nimi a když jedu jen po jednom, tak nemám kam dát po straně nohy, abych udržel rovnováhu. Nezbývalo než to prostě projet na první pokus. Druhý pokus už by situace nedovolila. Naštěstí se povedlo a motorku jsme zaparkovali uvnitř lodi mezi bramborami a bednami banánů.

IMG_1737

Loď jsme očekávali horší než ve skutečnosti byla. Jmenuje se Ana Beatriz III., měří asi 40m a má tři patra. Je tu malá jídelna, bufáč a několik kabin na spaní. Většina lidí spí v hamacích zavěšených u stropu, které jsou tu k pronájmu nebo si člověk přinese vlastní. Existují dvě kategorie hamaků: jedny v klimatizovaném podpalubí a druhé na horní palubě venku, jen pod střechou.

DSC_0030

Dali jsme si dobrý oběd, pivo mají taky studený a je ho dost, takže sedíme a koukáme na amazonské pobřeží.
Cesta lodí po Amazonce je krasný zážitek. Džungle, džungle a džungle, stovky kánoí, dřevěné domky na kůlech okolo řeky, prostě paráda. Na kánoích tu jezdí úplně všichni, protože v džungli cesty nejsou. Viděli jsme třeba holčinu, tak osmiletou, s taškou na zádech, jak si to pádlovala do školy. Děti tu zřejmě umí pádlovat dřív než chodit.

DSC_0157

Jednu chvíli loď obtěžovali místní vojáci z Brazilského námořnictva a asi půl hodiny zdržovali. Nevíme co se dělo, ale jezdili kolem nás na člunech vyzbrojených kulomety. Loď jede i v noci a místní ve velké většině nepovažují za nutné svoje loďky osvětlit. Naše loď to pořád kulila asi 40km/hod, tma jak v džungli a jen jsme čekali, kdy to pod námi křupne a nějakýho indiána tady rozdrtíme. Sice měla radar, ale ten nemá šanci menší lodě zaznamenat. Bezpečnost se v Brazílii prostě tak neprožívá.
Večer, už byla úplná tma, kapitán najednou zpomalil a dával světlem nějaká znamení na hladinu. V tu ránu se od břehu odlepilo asi 6 menších loděk a hnali se k nám. Přirazili k bokům a jejich posádka naskákala k nám na loď. Takhle nějak asi vypadá pirátský přepadení… Byli to, ale místní, kteří k nám na loď naložili koše s Acaí, které chtěli dovézt do Macapá.
Acaí (Euterpe Olacera), čte se Asají, je plod palmy rostoucí přímo v centru deštných pralesů v okolí Amazonky. Bobule Acaí jsou jedny z nejvýživnějších plodů a zároveň nejsilnějších přírodních antioxidantů. Mají barvu jako naše borůvky, ale jsou větší a mají pecku. Jeho chuť se nedá popsat. Při troše fantazie by se snad dala přirovnat ke směsi malin, borůvek a čokolády. V Rio a na jihu Brazílie se Acaí převážně jí jako zmrzlinový sorbet a chutná naprosto perfektně. Tady na severu plody vaří a podávají je jako přílohu např. k rybám.
Nakládka trvala asi hodinu a jen jsme si tak říkali, jestli je to osobní kšeft kapitána nebo vlastně co.

obrázek 1

20.9.2013 Macapá, Brazílie
Dnes jsme po 27 hodinách přes deltu Amazonky dopluli do Macapá. Přístav je vlastně ve městě Santana, což je necelých 20km od Macapá. V přístavu bylo spousta lidí. Někteří přišli naproti příbuzným a známým co přijeli, ale byla tam i hromada taxikářů, kteří se hned nahrnuli na loď a začali lapat potenciální klienty. Všichni začali vystupovat a tlačit se ven jeden přes druhého, nedalo se tam skoro hnout. Počkali jsme a pak vyjeli s motorkou. Bylo to stejný maso jako naloďování. Zase úzký prkno, nohy ve vzduchu a maníci co mě spíš nedrží než drží. Ale povedlo se. Je tu ještě větší horko a vlhko než v Belému, ale snad si zvykneme. Měli jsme rezervovaný hotel, takže jsme zadali adresu do navigace a byli tam hned.

21.9.2013 Macapá, Brazílie
Macapá je hlavní město státu Amapá, leží na severu Brazílie a má asi 400 000 obyvatel. Nic moc zajímavýho kromě jedný pevnosti, kterou jsme prošli první den tu není. Jak už jsme psali, leží na rovníku a říká si “hlavní město sředu světa”. Ale myslím, že za střed světa se považuje každý místo, co na rovníku leží.
Sedíme v hotelu a čekáme až FedEx z Prahy doručí novou kameru a pak chceme pokračovat v cestě na sever směr Francouzská Guyana.

DSC_0260

22.9.2013 Macapá, Brazílie
Pořád je dost vedro, tak 36C a trochu nuda. Čekáme na novou kameru, která letí z Prahy FedExem a bohužel to vypadá, že bude až 24.9. odpoledne, pokud se ještě něco nevytelí. Staré se chvěje obraz i na stativu. Asi má Parkinsona. (Kamera ne Naďa). Nemá cenu někam vyrážet na motu, je tu jen jedna cesta směr Francouzská Guyana a tam stejně pojedeme až kamera přijde. Poflakujeme se po městě, možná uděláme ješte servis. Máme v zadním kole neoriginální ložiska a tím pádem nefunguje ABS. Taky rozvodový řemen je asi volnější než by měl být. V minulé etapě jsem machroval, že nám za 7 měsíců na cestách nebylo vůbec nic a teď ležím na pokoji úplně mrtvej. Mám neskutečný křeče v břiše, sračku, bličku a teplotu. Úplná lábuš. Už aby to bylo pryč.

DSC_0267

23.9.2013 Macapá, Brazílie
Jak na tropickou sračku? Naďa chytla mateřské pudy a pokusila se mě léčit babiččinými recepty. Chtěla mě asi dodělat. Nesmím prý jablko, jedině nastrouhaný a zhnědlý. Ale já mám zuby v pořádku tak nevím, proč bych měl jíst zhnědlou jablečnou kaši. Dal jsem si jablko normálně celý a co??? Neposral jsem se!! Potom do mě chtěla narvat bílej jogurt. Ale já nejsem jogurtovej typ. Vypil jsem 8 malejch piv a neposral jsem se! Dnes už je mi dobře, tak nebudu muset čelit šarlatánským pokusům o mojí léčbu. Úplne jsem si vzpoměl na mojí mámu, když jsem byl malej. V této situaci do mě rvala 3 dny suchý rohlíky, suchary a vodu, jenže to jsem ješte nedokázal vzdorovat a neměl jsem tu zkušenost s pivem.
Rekapitulace: na tropickou sračku vypijte 8 piv a je to vyléčený!
Jinak kamera dle FeFexu zrovna někam letí. Tak snad zítra dorazí. Už se nemůžeme dočkat až vyrazíme na další cestu.

DSC_0263

24.9.2013 Macapá, Brazílie
Dnes kamera nedorazí. Zadrhla se na celnici v Sao Paulo. Podle sledovacího programu FedEx po nás chtějí doplnit brazilské DIČ. Jenže to my sakra nemáme, protože jsme z Evropy. Volali jsme FedEx ČR, jak to budou řešit a paní na lince mě asertivně poslala do háje a vysvětlila, že to řešit nebudou, ať si zavolám na brazilskou pobočku.
Tak jsem si chvíli po telefonu povídal portugalsky s brazilským robotem, který mi na konci monologu sdělil, že pokud chci komunikovat anglicky, ať zmáčknu 2. Tak jsem to zmáčknul a robot dál komunikoval portugalsky. Zřejmě říkal: “Máš smůlu blbečku, mě nikdo anglicky nenaprogramoval.”
Vyslechl jsem si celé menu a jediný čemu rozumím jsou číslovky. Počkal jsem si na poslední možnost, zmáčknul příslušnou číslovku a doufal, že to bude operátor. Byl a dokonce anglicky mluvící!
Vysvětlil jsem mu situaci, on ji zadal do systému a dál nezbývá než čekat, jestli nové info ukojí celníky.
Kdybych já vůl nechal tu kameru poslat do Francouzské Guyany, tak by problém s celnicí odpadl, protože FG je součástí EU a tím pádem bych si posílal kameru vlastně domů. Škoda!
Dnes jsme se toulali po rovníku. Našli jsme světovou raritu. Fotbalové hřiště, které má jednu půlku na severní a druhou na jižní polokouli. Možná to má vliv na rotaci míče neee?!? Pak jsme si dali v hospodě jídlo a asi 4 malá piva. Zajeli jsme k sámošce něco nakoupit a já zaparkoval tam, kde by se nemělo. Ani za 3 minuty už tam byli policajti a sebrali mi řidičák. Víc jsem u sebe neměl. Říkám jim, že zbytek papírů mám v hotelu. Tak celkem ochotně jeli k hotelu s námi. Bylo tam totiž moc čumilů a evidentně chtěli úplatek. Říkám jim, že jsem od Policia internacionale, ale oni si asi řekli…. to víš že jo. Přijeli k hotelu a Nadžúha přinesla papíry, včetně mého průkazu Internacional Police Association. Takovou placku neměl ani komisař Mulén. Čuměli na ten průkaz, vrátili mi řidičák a už nic nechtěli. Používám tenhle průkaz na všech cestách a už mi ušetřil moc moc peněz. A ještě ta sranda vidět policajty, jak na něj valí oči a začínají se mě bát. Paráda!! Na hrubej pytel hrubá záplata! (Pro ty kdo mě neznají opravdu nejsem, nikdy jsem nebyl a ani policajt nebudu!)

25.9.2013 Macapá, Brazílie
Psycho pokračuje. Kamera je stále na celnici v Sao Paulo. Když jsem tam volal, tak mi řekli ať zavolám zítra, že potřebují ješte jeden den. To samé mi řekli včera a to samé mi řeknou zítra. Ješte k tomu borci z čekého FeDex vyplnili do průvodních papírů cenu kamery 26 000 USD místo 26 000 Kč. Tak se už těším na to clo, co mi tu ty kluci vopálený vysmahnou. Už chci cestovat a ne čekat !!!!!!!!

IMG_1772

26.9.2013 Amapá, Brazílie
Dnes jsme už nevydrželi psychicky čekání na kameru a vydali jsme se na sever, směr Francouzská Guyana. Počítáme s tím, že se budeme muset vracet, abychom po víkendu kameru v hotelu v Macapá vyzvedli, ale už nás tam fakt nebavilo sedět. Z Macapá do Amapá je to asi 300km po asfaltu. Krajina není nic moc, hodně jednotvárná rovina a cestou jsou k vidění akorát nekonečné plantáže Eukalyptů (česky Blahovičník). Posledních 20 km před Amapá dělají novou silnici. Tak si dáme zase offroad červeným pískem a celý zaprášení a zpocení, po 4 hodinách cesty v obrovském vedru, dorazíme do Amapá. Je to fakt díra. Projíždíme vesnicí skrz na skrz a napočítáme 12 kostelů, 8 škol, ale hotel žádný a hospod taky málo. Cestou potkáme dva francouzské manželské páry v důchodovém věku, kteří s obytnými auty, jedou opačným směrem. Zajdeme s nimi na pivo a vyptáváme se na cestu odsud do Francouzské Guyany. Snad konečně dostaneme relevantní informace! Takže…z Amapá necelých 200 km po asfaltu, pak cca 100 km šotolina a 30 km do hraničního města Oiapoque už je zase asfalt. Ve Francouzské Guyaně pak začíná asfalt už od hranic. Tak uvidíme. Nakonec se ubytujeme v místní pousada, což je ubytování typu “penzion”. Náš se jmenuje Cactus a je super. Všude čisto, klimatizace, lednice, milý majitelé mluvící portugalsky a francouzsky (asi blízkost hranice). Na večeři se vrátíme do hospody, kde jsme seděli s Francouzy. Je to “self service”, takže mají jídla připravená dopředu a člověk si nabere na talíř co a kolik chce. Na konci pultu talíř zváží a hotovo. Brazilci jedí způsobem, že si na jeden talíř, na jednu hromadu, nandají maso, přílohu, salát, olivy atd., zalijí to fazolovu kaší a navrch nasypou farofu. Farofa je opražená manioková mouka, kterou tady jedí všichni a ke všemu. Chutná to trochu jako pražená strouhanka a je to dost syté. Já to nejím vůbec, Nadžúha to má ráda a jí to pořád. Nad hlavou nám pořád lítají asi 8 cm velcí brouci, kteří vypadají trochu jako hovnivál. Když spadnou na zem, tak je Nadžúha vždycky dá pryč, aby je někdo v hospodě nezašlápl.

IMG_1763

27.9.2013 Macapá, Brazílie
Snídáme volské oko, perfektní francouzskou bagetu a čerstvý džus z aceroly, což je taková červená bobule s peckou. Je trochu nakyslá, chutná výborně a má víc vitamínu C než citron. K snídani tu čerstvé džusy podávají všude a většinou několik druhů…guarana, caju, ananas, marakuja a graviola, která čerstvá vypadá trochu jako žabí hlen, ale chutná dobře. (Koho zajímá, co tu všechno jíme, může se podívat na http://www.brazilmycountry.com/brazilian-fruits/).
Náš penzion neměl internet, ale přes telefon se dozvídáme, že kamera je proclena a bude (údajně) v pondělí v Macapá. Tak se opět vracíme a 160 km před městem nám vybuchla zadní guma. Ideální situace. 40C vedra, žádný provoz, zásoby vody 1,5 litru. Po nějaké době stopujeme moped, který zavolá do nejbližšího města, které je odsud 20 km a přijelo pro nás auto.
Nakládání motorky byl zase trochu horor. Chlápka co pro nás přijel, samozřejmě nenapadlo vzít si s sebou prkno, abych mohl najet na ten jeho pick-up! Zajel sice s autem po úroveň silnice, ale pořád mezi korbou auta a silnicí byla dost velká díra. Dali mi tam kameny, které našli okolo, ale stejně jsme nedokázali ve čtyřech lidech dostat Glajdu na auto. Tak jsme stopovali… naštěstí hned zastavila další auta a pomohli nám, takže se nakonec podařilo.

IMG_1773

Odvezli nás do pneuservisu do nejbližšího města Ferreira Gomes, kde se nás po brazilsku ujali. Samozřejmě neměli ani to nejzákladnější vybavení, a tak se stala oprava zadní pneu opravdu dobrodružstvím. Podobně jako ve filmu Slavnosti sněženek mi podával místní Jaromír Hanzlík díly v tomto případě ne od Trabanta, ale Harleye. Konec byl Hrabalovský. Motocykl neopravili, ale zato jsem dostal bednu od banánů plnou dílů od HD. Mého HD kurva!!! Pak jsme sehnali náklaďák, který nás, torzo Harleye, a bednu dílů odvezl zpátky do města Macapá. Že to byl jeden ze sebevražednejch řidičů , to snad ani nemusím psát. To je jasný. Moc jsme si tu cestu užili. Teď máme torzo motocyklu na parkovišti u hotelu a zbytek dílů v hotelovém pokoji. Pokud kamera v pondělí skutečně přijde pak už zbývá jen drobnost, sehnat zadní pneu na HD. Nejbližší servis je 2500 km. Tak nám asi nezbyde nic jiného než koupit letenky a letět si koupit pneu. Paráda. Že by mi ji sem poslali to po zkušenosti s kamerou nevidím reálně. Ale zase neklesáme na mysli. Mohlo to dopadnout hůř!!! Pneu bouchla tak ve 100 km rychlosti a nám se nic nestalo. Takže vlastně dobrý, nee?? Ale už by jsme fakt chtěli začít cestovat!!!

IMG_1777

28.9.2013 Macapá, Brazílie
Pořád sedíme v hotelu a pořád čekáme. Začíná víkend a tak se samozřejmě nikde nepracuje. Tady se totiž nepracuje ani moc přes týden. V pondělí by možná mohla už dorazit kamera. Kéž by. Dopoledne jsem obvolával brazilské dealery HD, abych sehnal zadní pneumatiku. Problém je, že nikdo nikde nemluví anglicky a po telefonu nejsem schopen portugalsky říct, co potřebuju. Výsledek je, že provolám nesmysl peněz (české číslo a jedna minuta 60 Kč) a nevyřídím vůbec nic. Naštěstí jsme se v hotelu seznámili se dvěma Brazilci, kteří žili v Kanadě tak umí perfektně anglicky. A v pondělí, až budou prodejny otevřené, tak nám pomůžou s telefonováním. Chlápci jsou zajímaví. Jsou to totiž zlatokopové. Mají pár hodin od Macapá pozemky a zrovna připravují těžbu zlata. Údajně podle geologického průzkumu očekávají, že budou těžit 20kg zlata denně! To jsem na ně zvědavej. Do teď nenašli ani gram. Mají taky druhý pozemek, kde před dvaceti lety spadnul obří meteorit. Je to v džungli a meteorit by prý měl mít 9 tun. A prý by měl být v celku. Několik měsíců už kopou, jsou už 35m pod zemí a furt nic. Ale mají údajně kupce z Arabských emirátů, který chce meteorit do svého hotelu a nabízí jim 50 miliónů USD. To je krásnej byznys. Jen ještě ten meteorit najít. Když vypráví o zlatokopectví, úplně se jim to zlato leskne v očích a já si připadám jak někde v baru před 100 lety na Klondike. Akorát tu neni -40C, ale +40C. Miluju tyhle neuvěřitelné příhody svérázných lidí!

DSC_0202

29.9.2013 Macapá, Brazílie
Dneska se nedělo nic moc zajímavého, jsme pořád ve stejném hotelu a čekáme na zítra. Snad už dorazí kamera a taky musíme sehnat pneumatiky.

30.9.2013 Macapá, Brazílie
Máme kameru! Dnes nám ji přivezli. Sice se zpožděním šest dní, ale máme ji! A podařilo se nám sehnat i pneumatiky. Sice až v Sao Paulo, takže dál to už snad být nemohlo, ale hlavně, že je mají. Musíme si sice kvůli tomu udělat výlet na druhou stranu Brazílie (5 hodin letu a 2 hodiny čekání), ale to se nedá nic dělat. Je to asi tak, jako kdyby nám bouchla guma v Praze a my si ji letěli koupit do Dubaje.
Večer jsme byli s Wilsonem, což je hledač smaragdů a zlatokop, na večeři. Vzal nás do místní vyhlášené pizzerie. Bylo tam úplně nacpáno, další lidi čekali venku a než jsme dostali stůl, trvalo to skoro 20 minut. Většina restaurací tu má katastrofální úroveň. To nemyslím stánky na ulici, ale normální restaurace. A to bohužel platilo i o téhle. Interiér katastrofa, pizza katastrofa, personál katastrofa, ale ceny jsou několikrát vyšší než u nás! Menší pizza stojí 300 Kč a malé pivo 50 Kč. Mzdy jsou tu v průměru asi 8000 Kč a suroviny stejně jako u nás. Lidé jsou, na rozdíl od Čech, zvyklý večeřet v restauracích a v hospodě nevysedávají. Navečeří se, dají si něco k pití a jdou pryč. A před hospodou je fronta.

1.10.2013 Sao Paulo, Brazílie
I dnešní dopoledne strávíme v hotelu, ale už odpoledne nám to letí, tak se těšíme, že konečně budeme mít pneumatiky a budeme moct vyrazit. Strávíme hodinu v letadle na cestě z Macapá do Belému, pak dvě hodiny čekání a další tři hodiny do Sao Paulo. Dorazíme večer, tak se jen ubytujeme a jdeme spát.

IMG_1807

2.10.2013 Sao Paulo, Brazílie
Hned ráno vyrazíme k místnímu dealerovi ABA Harley Davidson Sao Paulo, kde máme pneumatiky schované. Už jsme se tam byli podívat, když jsme tu byli na oslavách 110 HD.
Nakonec jsme pro jistotu koupili přední i zadní pneumatiku a vzduchový filtr…kdo ví, kde a kdy se zase dostaneme k dealerovi HD. Potkáváme i Tatianu, což je obchodní ředitelka téhle pobočky, s kterou se známe už odminule a zařídí nám dokonce i slevu. Odveze všechno do hotelu a večer si pak jdeme dát večeři do Churrascarie. Známe tuhle konkretni hospodu taky už od minule a je to naprostá paráda. Funguje to tam tak, že zaplatíte jednu cenu a pak vám nosí masa nabodnutá na rožni a odkrojí vždy jen tu opečenou část. Mají všechno možné maso, ale hlavně místní fantastický hovězí. K tomu všemu je tam hromada salátů, příloh, dezertů apod. Jen pití se platí samozřejmě zvlášť. Nacpali jsme se k prasknutí a šli spát.

3.10.2013 Macapá, Brazílie
Dopoledne letíme zpátky, takže nás zase čeká stejně dlouhá cesta, ale už s pneumatikami! Do hotelu dorazíme odpoledne a psychicky se připravujeme na zítřejší shánění servisu a výměnu gum.

IMG_1814

4.10.2013 Macapá, Brazílie
Ráno si vezmeme taxík a objíždíme město, abychom našli nějaký servis. Nakonec nás sám taxikář do jednoho odveze a tam nám řeknou, že servis udělají, ať čekáme v hotelu, že si ve 14 hod přijedou s vozíkem pro motorku. A světě div se, přijeli ve 14 hod, což je tady vážně neuvěřitelný. Servis je poměrně velký a mají tam i přesně ten hever, který je potřeba. Sice jim chybí jiné “drobnosti” jako tlakoměr, zouvačka a stroj na vyvažování, ale nevadí. Za 3,5 hodiny jsme to dali dohromady a zítra konečne vyrazíme směr Francouzská Guyana!!! Ráno vyrážímeeeeeeeee!!!

DSC_0324

5.10.2013 Oiapoque, Brazílie
Konečně na cestě! Vyrazili jsme už v 8 hodin ráno, ale už teď je pořádné horko. Jedem po asfaltu směrem na sever po silnici BR-156. Ubíhá to celkem rychle, provoz není velký, jen je pořád strašné horko. Po cestě není moc pump, takže tankujeme u každé a benzín nám v pohodě vystačí až do cíle. 160 km před Oiapoque končí asfalt a začíná šotolina, která končí až 50km před městem. Je to nezpevněná cesta, ale poměrně tvrdá, takže za sucha to až takový problém není. Kdyby pršelo, bylo by to horší. V první půlce jsou díry, takže jedeme maximálně 40km/hod, ale druhá půlka je už lepší a dá se jet i 60km/hod. Přejíždíme několik mostů. Tedy mostů…poměrně vysoko nad řekou jsou položená dřevěná prkna ne zrovna blízko u sebe a příčně na ně dvě široká. Většina z mostů nemá ani zábradlí a vejde se na ně tak akorát jedno auto. Místní se s tím moc nepářou a jezdí po téhle silnici 100km/hod, takže musíme vždycky počkat až se usadí prach a já zase uvidím na cestu.
Jednu chvíli jsme nebyli daleko od pádu. Moto se v 60ti kilometrové rychlosti roztančilo a zadek mu ujížděl na obě strany. Bylo to jak rodeo, ale podařilo se nám to ustát. Pak jsem už zpomalil, přece jen se mi nechtělo se v prostředku džungle rozsekat.

DSC_0285

Kolem 18 hodiny se setmělo a my byli pořád ještě v džungli. Ozývaly se z ní neuvěřitelné zvuky a nebe bylo plné hvězd. Tolik jsme jich snad v životě neviděli. Při přejezdu jednoho z dřevěných mostů mi přední kolo sjelo z prkna a měl jsem co dělat, abych to udržel. Nadžúha musela slézt a vytlačit mě. Pak už jsme najeli na asfalt a po 11ti hodinách na cestě dojeli do Oiapoque. Žádný hotel ve městě neměl garáž a na ulici jsem motorku fakt nechat nechtěl. Našli jsme nakonec hotel Chama přímo na hlavní ulici a majitelka nás nechala zaparkovat vedle v kůlně, kde sušila prádlo. Pokoj byl obyčejný, ale měl koupelnu, klimatizaci, lednici, dva šváby v koupelně a stál 50 realů. K večeři jsme si dali naproti grilované kuře a šli spát.

DSC_0405

6.10.2013 Oiapoque, Brazílie
Ráno balíme a těšíme se do Francouzské Guyany, která je nadohled přes řeku. Je to kousek, že by se dalo i doplavat. Na internetu jsme našli informaci, že už je otevřen nový most přes řeku mezi Brazílií a FG. Celkem snadno, podle nového ukazatele, najdeme ve městě směr k hranici a příjíždíme k mostu. Zdá se nám divné, že tam nikdo není, ale most je postavený. Jen je přes něj řetěz a cedule STOP. Z budky vylézá policajt a říká, že most se bude otvírat až v prosinci 2013 a že teď ještě musíme přes řeku lodí.

DSC_0474

Takže se otáčíme a jedeme zpátky do města. Na nábřeží je čilý ruch. Spousty malých pramic jezdí sem a tam a vozí lidi mezi oběma zeměmi. Nábřeží je od vody odděleno schody a i kdybych našel nějaký nájezd pro motorku, jsou to všechno malé pramice s lavicemi a v žádném případě by se tam moto neudrželo. Zkoušíme se vyptávat místních převozníků a ti říkají, že velká loď pojede až zítra. Stejně ale neumí vysvětlit odkud nebo možná to jen nechápeme, protože samozřejmě všichni melou portugalsky. Zkusíme se vrátit na most a ukecat policajta, ať nás pustí. Kroutí hlavou, že to nejde, že stejně musíme zítra na brazilskou celnici, ale ochotně nám kreslí na papír mapu, kde najdeme trajekt pro motorku. Bez jeho mapky bychom byli ztraceni. Cesta k tomuhle trajektu pro auta a motorky není vůbec značená. Třeba se to bude někdy někomu hodit, takže tady je popis cesty k přístavu: Z jediné hlavní ulice v Oiapoque se dáte za hotelem Chama druhou ulicí doprava. Hned po levé straně je budova Federální policie, kam se musí pro razítko do pasu na imigrační oddělení. Dál se jede dolů směrem k řece a za kostelem je po levé straně muzeum, které se jmenuje Kuahí. Za ním se dáte hned vlevo a dojedete až na konec téhle slepé ulice. Po levé straně je budova. Vypadá to spíš jako stavebniny a jen když mají zavřená vrata, je na nich vidět nápis Porto Lunay. Uvnitř je dřevěná patrová budova, kde se trajekt vyřizuje. Pro nás dva a motorku vyšel na 30 EUR. Když jsme to našli, zjistili jsme, že opravdu trajekt jede až zítra ráno. Stejně bychom nemohli jet dnes, protože v neděli mělo zavřeno imigrační i celnice. Celnice je nízká budova na nábřeží po pravé straně naproti benzínové pumpě.
Nemáme co dělat, tak se rozhodneme, že natočíme jedoucí motorku, ať máme nějaké jiné záběry do filmu. Na ulici chytneme mototaxi, Nadžúha si za něj sedne, vezme do ruky kameru a točí mě jak jedu. Chvílemi je to poměrně kaskadérský kousek, protože se drží jen jednou rukou, sedí na malém sedátku a nejedeme zrovna pomalu. Ale ty záběry budou stát za to! Pak ještě necháme umýt Glajdu, která je celá od oranžového prachu ze včerejší cesty. Stříkají to hadicí ze všech stran a myjou práškem na praní. Zřejmě si mi voda dostala někam do elektriky, protože když pak nastartuji, má motorka divný zvuk, jede na jeden válec a neklesají mi otáčky. Projedeme se párkrát po městě a už je zase všechno v pořádku. Večer naši domácí grilují, tak dostaneme od nich večeři a dokonce i dort. Jdeme brzy spát, protože chceme být ráno na celnici už v 8 hodin.

DSC_0486

7.10.2013 Oiapoque, Brazílie
Celnice je prázdná, ofotí si jen papíry od motorky a je hotovo. Jedeme do přístavu, kde po mě chtějí techničák a brazilský papír k motorce. Mám několik techničáků ofocených a zalaminovaných, tak jim jeden z nich dávám. Nemají šanci poznat, že to není originál. Kolem půl desáté se naloďujeme a za půl hodiny už loď vyjíždí. Jedeme necelou půl hodinu a jsme už konečně ve Francouzské Guyaně, doma, v Evropské unii a těšíme se, co nás tu čeká.

DSC_0424

Dál jedeme do Francouzské Guyany.


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2018 www.worldismine.com