Aljaška, to je pořád ta pravá americká divočina!

15.9.2012 Praha – Anchorage, Aljaška
V 7 hod ráno odlétáme do Paříže a protože náš let měl zpoždění a další odlet je ještě ke všemu z jiného terminálu, málem nestihneme let do Houston. Je nám jasné, že kufry s námi rozhodně neletí. Po 11 hodinách letu přistáváme v Houstonu v Texasu, kde je 30C a pěkně vlhko. Čekáme na kufry a můžeme akorát konstatovat: „Houstne, máme problém.“ Po vyřízení reklamace ohledně kufrů, co zůstaly v Paříži, dáváme několik cigaret venku před letištěm v prostoru vyhrazeném pro kuřáky. (Jedna lavička s popelníkem 25 stop od dveří a nikam jinam se člověk s cigárem nesmí hnout.) Pak přes Seattle odlétáme do Anchorage na Aljašce. Asi půl hodiny před přistáním prolétáme silnou bouřkou a turbulence jsou tak silné, že to letadlem dost drsně hází. Začínáme chápat, proč jsou v letadle pytlíky na zvracení. Poprvé mě napadlo, jestli je opravdu Aljaška to pravé místo na zahájení cesty po Severní Americe a zrovna v tuhle roční dobu. Venku leje a řádí vichřice. Jsem rád, že s tím pilot vůbec dokázal přisát. Hotel, který jsme objednali přes booking.com za 90USD/noc, je 10min od letiště. Po dvaceti hodinách strávených v letadle a pár hodinách čekání při mezipřistání hned usínáme.

DSCN2819

16.9.2012, Anchorage, Aljaška
Po nočním příletu vstáváme vcelku brzy a jdeme okouknout město. Venku leje a fouká silný vítr. Začínám mít depku, co jsem to vymyslel za kravinu startovat v tuto roční dobu na cestu po Americe právě z Aljašky. Anchorage je vcelku pěkné, klidné americké město, kde žije asi 300 tisíc obyvatel, což je polovina obyvatel celého státu Aljaška. Okolo poledne jedeme do HD, kde nám po předchozí telefonické domluvě ještě z Prahy, přijede otevřít svoji prodejnu Stewe. Místní dealerství má totiž v neděli a v ponělí zavřeno. Zaoceánský letecký transport mé Glajdy proběhl tentokrát zcela bez problémů, motocykl přiletěl včas tak, jak měl a celní agent, kterému jsem z domova poslal plnou moc k vyřízení celních formalit vše zařídil a odvezl moto k dealerovi. No prostě Amerika. Stewe udělal na Glajdě vše co bylo potřeba ještě před naším příletem, takže si ji vlastně jdeme jen vyzvednout. Pod tíhou počasí nakupujeme elektricky vyhřívané rukavice, bundy a kalhoty. K baterii motocyklu jsme připojili kabely s konektory do kterých napojíme elektrárnu, co budeme mít na sobě. Stewe svojí práci umí a umí se i chovat k zákazníkům, takže nám toho prodal, co se do motorky vešlo. Pozvali jsme ho na večeři a při dobrém pivě a jídle probrali Ameriku, Evropu, politiku atd. Trochu jsme narazili u náboženství. Když se dozvěděl, že Česká republika má dvě světová prvenství na která jsme hrdí a to v počtu vypitých piv na osobu a v počtu ateistů, tak mu to hlava nebrala. Teda to pivo chápal, ale nevěřící národ to bylo na něj moc. Výraz jeho obličeje ztuhnul a začal mluvit úplně jinak. Dostali jsme přednášku, jak v nedělní škole. Stewe nasadil fanatický výraz v tváři přesně stejný jako muslimský majitel hotelu v Malajsii, se kterým jsem probíral to samé při mé cestě po Asii. Bylo úplně vidět, jak mu to do té hlavy nabouchali. Rychle jsem se snažil utéct od tématu a vrátit se k lehčím tématům a hlavně k něčemu co mě zajímá a ne poslouchat jak Eva sežrala jablko.

DSCN2889

17.9.2012 Anchorage – Glennallen, Aljaška
Vstáváme po 8 hodině a venku stále prší a fouká silný vítr. Jdu zjistit na recepci, jestli už nám dorazily kufry, ale bohužel ne. Po telefonátu na letiště dostávám naději, že by snad měly přiletět ve 13 hodin, ale zaručit to nemohou. Vyrážíme na motocyklu do centra na snídani, která v hotelu nestojí za nic. Po snídani si krátíme čas v obchodě s outdoor vybavením, který je po americku obrovský. Na letišti pak s mírným pesimismem čekáme na kufry. Nakonec přiletí. Na hotelu balíme a přesouváme se k prodejně HD Anchorage, kde oficiálně zahajujeme naši tří měsíční americkou misi. Počasí se z ničeho nic změnilo, na cestu nám svítí slunce a my směřujeme na severovýchod do cca 300 km vzdálené vesnice Glennallen.
Cesta je naprosto úchvatná…hory, řeky, ledovec, téměř žádný provoz a super silnice. V Anchorage bylo kolem 10C, ale tady v horách je maximálně 5C a tak navlékáme elektricky vyhřívané oblečení, které funguje naprosto skvěle, až je mi chvílemi vedro a připadám si, že cestuji v červenci po Jugošce. Na hlavě mám integrálku, takže mi vůbec nefouká do obličeje a zima mi fakt není. Zhruba po 150 km tankujeme, protože nás upozornili, že některé pumpy po sezoně zavírají. Na jedné z nich měl pumpař ve vitríně kosti mamuta. Asi je tam ta pumpa už dlouho. Většina aut co nás míjí jsou místní – žádné karavany ani turisti tu nejsou. Nejčastěji vidíme pick up s naloženou čtyřkolkou na korbě s kterou jezdí na lov a někteří z nich už vezou i své úlovky a hlavy sobů jim visí z auta dolů. Ještě za světla dorážíme do Glennallen, což je na mapě značeno jako městečko, ale ve skutečnosti je to jen pár baráků, hotel a pumpa. V hospodě se ptáme po pivu, ale to neprodávají a posílají nás do 5 mil vzdáleného liquer shopu, který má jediný licenci na alkohol. Je to stará chalupa u cesty a kolem samý les. Majitelka je asi 80ti letá babka, která mluví anglicky rychleji, než M16 střílí. Kupujeme pár piv a babička po mě chce nějaký doklad o tom, jestli mi už bylo 21 let. Povídám jí…babi, letos mi bude 40! Ale babča mi rázně odpoví, že jí je to jedno a že mi může být třeba 150, ale jestli si chci u ní koupit pivo, tak musím ukázat doklady. Dávám jí pas a babka vytáhne lupu velikou jak víko od popelnice, dává mi kontrolní otázky a zkouší, jestli si pamatuju, kdy jsem se narodil. Koukám jako blázen. Amerika je srandovní. Je to zcela normální, i když je vám třeba 60, chtějí po vás doklad, že vám už bylo 21. Pro nás Evropany se to jeví mírně nablble. Dál už jsem s babkou moc nežertoval, protože vypadala na to, že má pod pultem brokovnici. Mají to tu prostě nějak jinak, ale alespoň je sranda. Jdeme se najíst do té jediné restaurace co tu je a k mému úžasu nám tam dovolí pít naše koupené pivo, protože oni nemají licenci a alkohol prodávat nemůžou. Plánujeme cestu na Klondike a jdeme spát.

DSCN2861

18.9.2012, Glennallen – Chicken, Aljaška
Ráno jsme se vzbudili už v 7,30 hod a do navigace dáváme město Chicken, což je stará zlatokopecká osada, kde se dodnes rýžuje zlato. Počasí je chladné, tak 3C a fouká dost silný vítr. Příroda je oproti včerejšku víc jednotvárná a nudnější. Zastavujeme u cesty v liquer shopu, kde si venku pod borovicí na lihovém vařiči uvaříme oběd a pokecáme s majitelem o medvědech. Hlavně nás zajímá, jestli je nám k něčemu ten pepřový sprej proti medvědům, který jsme koupili v Anchorage. Čekali jsme, že to chlápka rozesměje, že zase nějaký turista naletěl a chce jít na medvěda s pepřem, ale kupodivu záchvat smíchu nedostal a říká, že je to lepší než nic. Jelikož nejsme občané USA, tak nemůžeme mít zbraň, která proti medvědům, pokud se trefíte, účinkuje. Jeho rada byla, že je třeba být vždy a všude opatrný, protože specialita medvědů je překvapit a najednou se neslyšně objevit kdekoliv a kdykoliv. Medvědi jsou prý pořád hladoví a v tuhle roční dobu se stahují z hor blíž k lidem. V krámě bylo varování, že letos je medvědů fakt dost, což nám na klidu nepřidalo. Medvěd černý by teoreticky neměl člověka napadnout, pokud se nebude cítit ohrožen, nebo když nebude mít s sebou mládě. Horší je grizzly. To je medvěd hnědý, který je mnohem větší než jeho černý příbuzný a ten se lidí nebojí. Naopak je napadá. Medvěd dokáže běžet, podle místních, až 60 km/hod a pokud chce něco sežrat v baráku, tak se bez problémů dostane dovnitř skrz zeď dřevěných domů a to co chce, si vezme. Takže ve stanu se nám fakt spát moc nechce a to kvůli medvědům a zimě.

DSCN2921

Ve městě Tok kupujeme samolepku na motorku a pokračujeme dál do Chicken. Už nám zbývá jen 100 km. Od Toku až k Chicken jsou vyhořelé lesy v obrovských plochách. Řekl bych, tak velikosti středočeského kraje. Asi 10 km před Chicken končí asfaltka a jedeme po šotolině, která je naštěstí celkem slušná, takže se po ní dá jet poměrně svižně i na HD. Městečko Chicken, má dohromady pět domů. V prodejně suvenýrů sháníme ubytování, jídlo a pivko. Prodavačka je na místní poměry v celku nepříjemná, ale má pivo a ubytování, ale jídlo už ne, protože včera ukončili sezónu. Tak nás posílá o 300m vedle ať se zeptáme, jestli tam mají něco k jídlu. Vedle jsou o trochu příjemnější. Jídlo sice nemají, ale nakonec nám seženou pár vajíček a chleba a taky nám nabídnou ubytování za 100 USD v chatce. Je nám to blbý odmítnout ubytování, když nám sehnali jídlo a tak se ubytováváme u nich a já na motorce jedu zpátky pro pivo. Povídám, že chci šest piv a ona mi říká, že mi je dá jedině otevřené. Koukám na ni jako blázen, proč by mi měla otvírat všechna piva najednou?? Co je to zas za kravinu?? Ještě k tomu jsem na motorce a to se fakt odvést nedá. Znovu povídám, že chci piva zavřená, že si je umím otevřít sám. Dáma mi sděluje, že má licenci, ale omezenou, tzn, že není jako liquer shop, ale restaurace a ta nesmí prodávat pivo v uzavřené lahvi. Tak po ní chci šest otevřených piv, zajedu pro Nadžúhu a spolu nějak ty piva odvezeme. To je ovšem opět proti zákonu Spojených států, protože otevřené pivo se nesmí vozit ani v autě ani na motorce. Začínám brunátnět a říkám dámě, že si tedy položím ta otevřená piva venku na stůl a vrátím se pro ně pěšky bez motorky. Tak i tohle je protizákonné, protože pivo co mi prodala, můžu vypít jen na jejím pozemku a nemůžu ho přenášet na pozemek jiný. To už jsem úplně vytočenej a říkám jí, co je to za kokotinu, vždyť jsme tady v tom lese v podstatě sami a v okruhu 100 mil je jen les a žádná vesnice. Že tady mě určitě žádný policajt kontrolovat nebude, tak ať na ty jejich podělaný americký zákony vykašle. Ale paní byla nekompromisní, že ona nemůže překročit zákon a já nemůžu s pivem překročit hranice jejího pozemku. Tak nabízím poslední variantu: ať mi položí ta otevřená piva venku na terasu a já si je tam přijdu vypít. Tak to už taky nešlo. Zřejmě pojala podezření, že bych mohl ilegálně i s pivem opustit hranici jejího pozemku a tím porušit federální zákony. Jsem vytočenej, ale zase mám krásnou historku a posouvám hranice lidské
blbosti zase o něco dál.

DSCN2997

19.9.2012, Chicken, Aljaška – Dawson City, Yukon, Kanada
Ráno v Chicken bylo fakt chladné až nám šla pára od pusy, bylo kolem -2C. Sice jsme vstávali už v půl osmé, ale o moc tepleji nebylo ani v 9 hodin, když jsme vyráželi. Zajímavé je, že na motorce nebyla ráno vůbec žádná rosa ani námraza. Prostě byla suchá. Nabíráme kurz směr Dawson City, což je asi 160 km a po cestě není žádné jiné město. Cesta – až na kanadské hranice, což je asi 100 km je ze šotoliny. Jedeme tak 30 km/hod a koukáme, z jaké strany na nás vyběhne grizzly. A protože dokáže běžet až 60 km/hod, tak přemýšlím, jak mu na tý šotolině ujedeme. Stavíme na mostě, kde se aspoň trochu cítíme bezpečně, že na nás nevyběhne z boku a dáváme si cigáro. Na protějším kopci, asi 200 m nad námi vidíme něco, co vypadá jako medvěd a čumí to na nás. Nehýbal se, tak nevíme, co to bylo, ale je to velmi pravděpodobné, že to byl medvěd.
V hlavě si počítám, jak dlouho mu bude trvat, než k nám doběhne a hlava to vyhodnocuje tak, že bude lepší vypadnout hned. Místy míjíme traktory s radlicí, které opravují lesní cestu po které jedeme a tím pádem hlínu na cestě ještě nakypří a díky tomu si připadám, že řídím motorový člun, protože mi střídavě do boku ujíždí buď přední nebo zadní kolo. Na hranicích Aljašky s Yukonem řešíme s kanadským celníkem to, jak se objeví americké výstupní razítko v našem pasu, protože americký celník na výjezdu není. Kanaďan tvrdí, že stačí kanadské vstupní razítko, že to znamená, že jsme opustili USA, jenže problém je v tom, že oba máme dva pasy – v jednom americké vízum a v druhém kanadské. Tzn., že vstupní kanadské razítko budu mít v jiném pase a jsem zvědavý, jak tohle budu později Američanům vysvětlovat. Nakonec dokopeme amerického úředníka, který je ve stejné boudě jako Kanaďan, ale dává razítka vstupní do USA, aby nám aspoň dal razítko na karnet, ale do pasu dát nechce, že má jenom vstupní. Jsem zvědav, jestli kvůli nim při příštím vstupu do USA zůstaneme trčet někde v lochu, než si páni úředníci ověří, že jsme USA legálně opustili. Karnet je psaný v angličtině a přesto mi američtí celníci dali razítko do kolonky výstup místo vstup. Že se mi to stalo v Kambodži jsem chápal, ale tady tomu nerozumím. Za hranicemi se cesta mírně lepší, místy je i asfalt, který se střídá se štěrkem, což není pro HD úplně ideální. Jedeme v nadmořské výšce okolo 1200m n.m., fouká silný vítr a je tak kolem 0C. Celníci říkali, že minulý týden už sněžilo a cesty byly úplně zapadlé sněhem. Zapínáme vyhřívané oblečení naplno a je mi takové vedro, že začínám usínat. Musím to chvílemi vypínat, abych trošku vychladl a probral se. Okolo 15 hod přijíždíme k řece Yukon, kde jezdí 24hod denně trajekt, který nás zdarma převeze na druhý břeh do Dawson City. Je to nádherné westernové město postavené koncem 19. století. Město se stalo symbolem zlaté horečky a dodnes vypadá v podstatě stejně jako tenkrát. Bary, hotely i krámy dodnes fungují a dokonce i zlatokopové v dnešní době tady na Klondike hledají své štěstí. Ubytováváme se v krásné dřevěné chatce za neuvěřitelných 160USD. Jdeme se najíst do čínské restaurace, kde jídlo stojí kolem 15USD. Pak skončíme v místním baru, do kterého chodí jen domorodci, popíjíme pivo bez pěny a seznamujeme se s místními ožraly. Je zvláštní si představit, kdo všechno v tomhle baru seděl v dobách největší slávy Dawson City. Je to totiž nejstarší bar v tomhle městě. Řádně opiveni jdeme spát.

DSCN2842

Pokračujte s námi do Kanady


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2021 www.worldismine.com