Do Kolumbie jsme z Panamy, my i motorka, přiletěli letadlem, protože cesta není ... jen prales.

Přijeli jsme z Panamy.

26.2.2013 Bogota, Kolumbie
V 8hod voláme týpkovi, ale motorka neodletěla, prý dnes v 17hod.Tak kupujeme letenky do Bogoty (9.000Kč/os) a v 11:20hod letíme. Je to kousek, měli jsme tam být za 1,5hod, ale nakonec to vzal pilot nějak fofrem. Byly dost turbolence. Letušky rychle uklízely vozíky s pitím a jeden chlápek před námi se furt modlil. Se sepjatýma rukama a nahlas. Po přistání zjišťujeme, že je příjemných 20C, což bude tím, že jsme 2 600m n.m.. Po tom šíleným vlhku a vedru v Panamě je to příjemný. Jedeme se ubytovat a ve výtahu zjistíme, že jsme nechali v taxíku stativ. Když odemykáme pokoj, volají nám akorát z recepce, že se taxikář vrátil a stativ přivezl. Tak to začíná docela slibně…
Bogota je se svými skoro 7 mil. obyvatel pátým nejlidnatějším městem Ameriky a v ulicích je to docela znát. Všude davy lidí, provoz a prostě jako všude tady v těhle zemích. Proti Panama City jsme měli asi takový pocit, jako když člověk přijede z Prahy do Bukurešti. Dobrý, ale…trochu jiný. Jdeme po ulici, koukáme, natáčíme a já si vyřizuju jeden telefon do Prahy. Zastavíme se a koukáme na jednoho pouličního umělce. Najednou mi něco mokrýho spadne na hlavu, tak se koukám se děje a nějaká ženská mi povídá, že to spadlo shora ze stromu. Koukám nahoru, otáčím se na všechny strany, ale nic nevidím. Tak jdeme dál a v nejbližší kavárně si dáváme něco k pití. Sháním se po telefonu a v tu chvíli mi dojde, co celá ta scénka měla znamenat! Ty hajzlové mě okradli. A tak, že jsem si toho ani nevšiml!
Pak nás ještě několikrát upozorní místní kolemjdoucí, ať si dáváme bacha, že fakt někdo může přijít a přímo z ruky člověku vytrhnout foťák nebo kameru. Tak to nám to pěkně začíná…
Večeříme v super hospodě maso na grilu. Gril je jako jehlan, tak 1,5m vysoký a topí pod ním obrovskými poleny. Pro dva to i s pivem stálo cca 30USD, což zase není tak málo.

DSC_2580

27.2.2013 Bogota, Kolumbie
Hned po ránu jedeme do Giragu pro motorku. Všechno probíhá nad očekávání dobře, motorka dorazila v pořádku, papíry i vyskladnění je hotové zhruba za 2 hodiny.
Teď musíme sehnat nový telefon. Zadaří se a za zhruba stejnou cenu jako u nás kupujeme iPhone5. Asi 300m od téhle prodejny je HD Bogota, takže se tam jdeme podívat. Personál je super, mluví anglicky, fotí si exotické moto a domlouvám si, že si k nim pošlu novou SIM kartu k telefonu. K naší radosti od nich dostaneme aktuální HOG mapu Severní a Jižní Ameriky, kde jsou všichni HD dealeři. V baru naproti si dáme něco k pití a večerní Bogotou se vracíme do hotelu. Je dost velký provoz. Večer už jen pivo v lobby a jdeme do pelechu.
Mají tady dost široké ulice. Tři pruhy pro auta a extra dva jenom pro veřejnou dopravu, tedy autobusy. Další zajímavá věc je, že
tady každý, kdo pracuje s jídlem, má hygienické rukavice. A to i prodavač manga s umudlaným vozíkem, co to prodává na ulici. A kadeřnice nosí přes pusu roušku, aby na zákazníky neprskaly.

28.2.2013 Tunja, Kolumbie
Vyrážíme z Bogoty na sever směr Venezuela. Je zácpa, kolem 20C a pod mrakem. Vjíždíme do hor nad městem a je to super. Kolumbie je proti střední Americe čistá, ulice uklizený, žádný bordel jako v Mexiku. Navigace nás táhne přes hory, což je krásná cesta úžasnou krajinou s horami a širokými údolími, ale končí u nezpevněné cesty. Takže to otáčíme a vracíme se 50km do města Tunja, kde nocujeme. Večeříme na ulici smaženou rýži s kukuřicí a vepřovým, protože tam nebyla žádná normální hospoda. Hotel zvenku vypadá, že už má nejlepší tak 30let za sebou, ale vevnitř je to dobrý. Na hlavním náměstí je španělský kostel a jeden barák, co vypadá, jako když ho postavili Němci.

DSC_2603

1.3.2013 Bukamaranga, Kolumbie
Vstáváme v 7.30hod , posnídáme jako tady všude vaječnou omeletu se šunkou, sýrem, cibulí a rajčaty a jedeme. Dáváme si za cíl pohraniční město Cucután, což je asi 400km. Motorovačka je úžasná. Celou cestu horami, z kopce do kopce, nádherné výhledy na lesy, hory, kaňony, skály a řeky. Jen kdyby těch kamiónů bylo míň. Silnice je dobrá, jen místy jsou krátké úseky s šíleným povrchem. Kamión se v tomhle terénu téměř nedá předjet, což je dost o nervy. Všude kde zastavíme, se vždy seběhne houf lidí a kouká na motorku. Ptají se, fotí, šahají…tohle bylo všude, ale v takovéhle míře jsme to ještě nezažili. Lidé jsou tu příjemní, usměvaví, ochotní, povídají si a nevadí jim, že neumíme španělsky. Párkrát zapršelo, ale nebylo nutný brát ani nepromok, jen to pak trochu klouzalo. Po cestě se platí mýtné, ale motorky ne. Mají na kraji průjezdový koridor, který byl jednou tak úzký, že Glajda v něm byla jen tak tak a já měl nohy na obrubníku a měl jsem co dělat, abych to udržel. Jedeme od 9hod a v 17hod už toho máme plný brejle, tak končíme ve měste Bucaramanga. Ujeli jsme jen 250km, ale bylo to tím terénem a provozem. Hotel je dneska trochu pod průměr, říkali, že mají klimatizaci, ale ukázalo se, že tím myslí větrák na stěně. Město je poměrně hnusný a v okolí hotelu žádný bar ani hospoda na pivo. Večeříme výborný grilovaný kuře, dáme pár piv v lobby a jdeme spát.

DSC_2964

2.3.2013 San Cristóbal, Venezuela
Vyrážíme už v 7.30hod, protože nevíme, co nás čeká na hranici. Nadžúha si ještě k cigáru dává na ulici kafe, od paní co má ve vozíčku 20 termosek a objíždí s kafem celou ulici. Je dobrý…sladký, silný, černý kolumbijský. Cesta vede horami a kousek za městem zase něco dělají na silnici a čeká se. Když nám řeknou, že budeme čekat hodinu, málem nás trefí. No nějak to přečkáme a jedeme dál. Přes hory a doly, krásnou přírodou a 200km serpentinami. Cesta je to nádherná, ale dá se jet tak 50km/hod, takže to utíká docela pomalu. Dostaneme se až do výšky 3600m n.m. a najednou je jen 15C. Všude pole cibule a brambor a ta cibule všude pěkně voní. Hodně jí tu jedí, dávají ji ke každému jídlu a je výborná. Úplně jiná než u nás, je mnohem sladší a jemnější.
Když se konečně dostaneme na hranici, je to opět maso, jako všude. I když tady možná trochu větší. Auta se hrnou ze všech stran absolutně chaoticky, takže výsledek je jedna totálně zacpaná křižovatka, ze které se nemůžeme vůbec dostat. Nějaký maník na motorce na nás mává, že nás odtamtud vyvede. Chvíli mi trvá, než se k němu dostanu přes dva vysoké obrubníky a kus trávy, ale nakonec se to povede. Vede nás nějakou oklikou pod mostem až těsně k hranici s Venezuelou. Vyhneme se sice té největší zácpě, ale problém je, že silnice k hranici je kus nade mnou a dostat se k ní můžu jen kamenitou strání, která je mezi tím. Ještě před rokem, bych si nedovedl představit, že HD může jezdit v takovém terénu. Když se nedá dělat nic jiného, tak se musí. Dal jsem to a jedeme dál. Akorát jsme si uvědomili, že jsme úplně zapomněli nechat si dát do pasu výstupní razítko z Kolumbie a jsme už na hranici Venezuely. No uvidíme, třeba nám to nějak projde, říkáme si….Tak neprošlo. Imigrační úředník Venezuely nám řekl, že nám nedá vstupní razítko, pokud nebudeme mít výstupní z Kolumbie. OK, jedeme kousek zpátky a pak zase zpátky a dostaneme do pasu i vstup do Venezuely. A můžeme začít řešit motorku. Teda, kdyby ti pitomci už neměli zavřenou celnici. No nic, říkáme si, prý otevřou zítra a nikdo se po tom vlastně tady neshání, tak to tentokrát zkusíme bez papírů. Takže pokračujeme dál. Až pár kiláků za hranicí si uvědomím, že jsme sem vlastně motorku propašovali a že by z toho mohl být průser jako hrom. Budeme se muset zítra holt vrátit a ty papíry vyřídit. Na hranici nás taky odchytl nějaký týpek, že prý je šéf motorkářkýho klubu ze San Crisobal, kam máme namířeno a že nás vezme do hotelu a pak do hospody. Moc se nám nechtělo, v HD v Bogotě nám říkali, že Venezuela zakázala mj. i import nových HD, tak jsme si říkali, jestli takhle neshánějí nové náhradní díly…
Cesta z hranice byla hnusná. Už se setmělo, mraky aut a kamiónů a naprosto šílená silnice plná děr a asfaltu navršenýho přes sebe a pouliční osvětlení samozřejmě žádný. Nakonec jsme se nějak dostali do San Cristobal a projezdili město křížem krážem než našli jeden hotel. Naštěstí byl normální. Což se nedá říct o tomhle městě…proti Kolumbii všude špína, vybydlený baráky, bordel a hnus. V hotelu byl legrační barman, tak přes 50 let a pouštěl si na plný koule Boney M a podobný pecky. Taky nám vyprávěl, jakou oni mají úžasnou svobodu, protože si můžou chodit s pivem po ulici a když někdo na ulici třeba čurá nebo se motá oželej, tak si ho policajt vůbec nevšimne. Super svoboda. Měl tam ještě kámoše, co nám vyprávěl, že byl v Plzni na vzpěračských závodech. Jíme vedle v hotelu v čínské restauraci a zjišťujeme, že čínská servírka neví, kde je Evropa.

DSC_2855

3.3.2013 Bukamaranga, Kolumbie
Dneska se vracíme stejnou cestu dvě hodiny na hranici, abychom zjistili, že celnice má zavřeno i dnes, protože je neděle. A ze stejného důvodu maká i jen jeden úředník na imigračním, takže je tam děsná fronta. Holt Venezuela. Bez papírů k motorce jet nemůžeme a další den se nám čekat nechce. Takže dáváme sbohem Venezuele, která nás za ten jeden den stejně nenadchla a vracíme se do Kolumbie. Jedeme stejnou cestou do Bukamarangy a večeříme v restauraci Tokio s čínskými obrázky naprosto úžasný jídlo. Bylo toho tolik, že jsme si zbytek nechali zabalit a po cestě do hotelu ho dali bezdomovcům.
Když přijíždíme do města, vidíme nějaký dva magory na motorce, jak se šílenou rychlostí řítí městem. Na kruháku to nakouřili do protisměru a málem se srazili s taxíkem. Najednou vidíme, jak se za nimi řítí policajti v autech a na motorkách. Tak asi něco provedli.
Jinak tady v Kolumbii je v každým větším městě prodejna Baťa. Jan Baťa odešel do Brazílie v roce 1941 a vybudoval tady tři velká města : Bataypora, Bataguacu a Batatuba.

DSC_2758

5.3.2013 Bogota, Kolumbie
Z Bukamarangy do Bogoty je to asi 150km a už po ránu je tak 37C. Jsme v nadmořské výšce asi 250m n.m.. Do Bogoty stoupáme horami až do výšky 2600m n.m. a teplota každým metrem klesá. Zastavujeme se v HD pro SIM kartu do telefonu, která přišla z práce Fedexem. Takže už mám zase všechno pohromadě a díky iPhone funguju stejně, jako než mi ho ukradli. Chceme bydlet zase v Ibisu, ale recepční povídá, že mají plno. Nadžúha se před hotelem připojí na jejich wifi a objedná pokoj přes booking.com. a recepční jen pak zírá, kde jsme to ubytování tak rychle sehnali.

6.3.2013 Cali, Kolumbie
Vyrážíme v 9hod ráno a do Cali je to skoro 500km, takže moc nevěříme, že to dneska dáme. Cesta vede horami a je to samý kamión. Nedá se skoro vůbec předjíždět a je to o nervy. V nížiních je 37C, pak zase zima, protože jsme 3400m n.m.. Pořád se svlíkáme a oblíkáme. Obědváme vynikající kotletu a do Cali příjíždíme za úplný tmy ve 20.30hod. Bydlíme v novém hotelu Imperial za 50USD. Večeříme v místní jídelně a díváme se, jak zbytky jídla, které dnes neprodali, rozdávají místním chudým. Na ulici nám dnes poprvé jeden týpek nabídl kokain, ale my jsme spíš na pivo, tak si dáváme velmi dobrý místní. Pak v hotelovém lobby pozorujeme čtyři borce, jak způsboem a la Pat a Mat, přidělávají jeden obraz.

7.3.2013 Santander, Kolumbie
Kolem 9hod jsme už na cestě a dnes to docela ubíhá, protože místy jedeme v údolí, takže se dá jet i 80km/hod. Pak začínáme zase stoupat do hor a najednou jsou přes silnici klacky a kmeny. První zátaras ještě objedeme, ale druhý už se nedá. Seběhne se kolem nás tak 50 indiánů s mačetama a holema a nechtějí nás pustit dál. Samozřejmě, že nemluví anglicky, tak chápeme akorát, že jde o nějakou stávku sběračů kávy, která trvá už 6 dní a hlavní tepna Panamerikana je díky téhle jejich stávce totálně paralyzovaná. Pak mluví do vysílačky a za chvíli přijde jeden týpek, co anglicky mluví dost slušně. Komunikuje s námi dost přidrzle stylem, proč jedeme do jižní Ameriky, když neumíme španělsky, že jsme stejný jako jejich vláda, že máme s sebou drahou motorku a foťák a jestli si vůbec uvědomujeme, kde jsme a co jim tam vystavujeme. Nepustí nás, takže se vracíme do nejbližšího města a hledáme hotel. Garáž nemají, takže po prkně najíždím do recepce, která je tak úzka, že se tam sotva vejdu. A taky obrubník byl tak vysoký, že mě muselo držet pár chlapů a jednu chvíli jsme měl nohy ve vzduchu. Je něco málo po poledni, takže couráme městem, vymeteme pár hospod, protože nic jinýho se v týhle díře stejně dělat nedá. Mluvíme s lidma, jestli se už bude dát zítra projet, tak prý snad jo.
Jinak Santander je, na rozdíl od jiných měst, která jsme viděli, převážně černošký. Najít tady normální hospodu byl dost problém. V podstatě od Bogoty v těch menších městech nemůžeme najít slušnou restauraci. Jsou to všechno jídelny, kde mají pár jídel dokola: kotleta, kuřecí prsa na grilu, tvrdý hovězí steak a ryba. Ale všude mají perfektní polívky.

DSC_3018

8.3.2013 někde v Kolumbii
Ráno jdeme na snídani a na výzvědy, jestli se dá už projet. Prý jo, tak balíme a vyrážíme směr Ekvádor. Indiáni nikde nejsou, všude kolem cesty se válí zbytky barikád a potkáváme celkem silnou policejní jednotku včetně několika aut s vodními děly a radlicí vepředu. Tak jim to asi chudákům vysvětlili po svém…
Cesta vede horami a samozřejmě všichni, převážně kamiony jedou tam co my. Po té, co šest dní nemohli projet, jich je nepřetržitá kolona víc jak 100km! Za celý život dohromady jsme neviděli tolik kamionů jako za dnešní den. Je 38C, všude smrad z výfuků a v místech, kde spravují silnici, to vypadá spíš jako parkoviště. To je absolutní zoufalství!! Nedá se předjíždět, v koloně nemůžu vypínat motor, protože mi blbne alarm a moto nechce startovat a k tomu šílené vedro. Motor se přehřívá a jede na jeden válec, mě hoří kalhoty a mám pocit, že z vajec se mi brzy vylíhnou kuřata. Moje psychika je na dně. Chvílemi mám pocit, že hodím moto do příkopu a půjdu do háje. Jsem úplně vytočenej tou bezmocností, ve které se nacházíme.
120km jsme jeli 6 hodin a bylo to fakt peklo. Balíme to v 17hod oba úplně vyšťavení a doufáme, že zítra už to bude lepší.

Pokračujte s námi do Ekvádoru.


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2021 www.worldismine.com