Poprvé a nevíme, co máme čekat...

Přijeli jsme z Belize.

3.12.2012 Santa Helena, ostrov Flores, Guatemala
Vstáváme v 8 hodin a po snídani vyrážíme. Na hranici s Guatemalou je to asi 100 km po celkem slušné silnici. Dneska několikrát krátce, ale po tropicku silně zapršelo, takže došlo i na nepromok. I když pořád jedeme bez navigace, tak nebloudíme, cesta je kupodivu poměrně dobře značená. Ještě před hranicí, v Belize, bereme benzín. Z vedlejší opravny jízdních kol na nás začnou kývat černoši evidentně posilněni rumem. Seznamují se, povídají si a jejich angličtina má nepopsatelný přízvuk.
Hranice s Guatemalou jsou překvapivě kultivované. Nemusíme projíždět desinfekcí, ta je jen pro auta. Úředníci jsou slušní, věcní, upravení a umějí svoji práci. To by mohlo věštit, že Guatemala bude normální země. Platíme 22 USD jako poplatek za motorku. Carnet nechtějí, ale museli jsme za dolar nechat okopírovat pas včetně vstupního razítka, techničák a řidičák. Během 30 minut bylo všechno vyřízené a my jsme v Guatemale. Veksláci na hranici nebyli ani moc otravní, což nás docela překvapilo. Krajina je zase jiná – mírné kopce, ještě víc zeleně, nekonečné lesy a tropy všude kolem. Silnice je asfaltová a docela ujde. Sem tam jsou sice díry, že by se do nich vešla kráva a nebyla vidět, ale mohlo by to být horší. Proti Belize jsou tu vesnice lepší a nemají tu takový bordel kolem baráků. Přijíždíme do města Santa Elena na ostrově Flores. Je to moc pěkné místo, i když hodně turistické. Plno restaurací, hotýlků i hostelů, bělochů, hlavně pseudonezávislých cestovatelů, ale má to tu super atmosféru.
Náš hotel nemá garáž, tak nás nechají zaparkovat motorku v hale vedle recepce a to přímo pod vánočním stromkem.
Jdeme se projít po ostrově a nechápeme, proč se z každého krámu valí dým. Vypadalo to, jako když hoří. Pak se ale ukázalo, že je to postřik proti moskytům a dělají to tu plošně. Chlapi s náhubkem a kouřovým samopalem hubili moskyty v celém městě.
Bereme tuktuk, který jsou tu všude kolem a chceme po něm prohlídku ostrova. Kluk se nejdřív tváří nechápavě a furt něco španělsky mele, tak si myslíme, že nám nerozumí, ale nakonec vyrazíme. Ukáže se, že ostrov je tak 500×300 m a místní kolem běhají jogging. My ho objeli tuktukem.
Ještě jsme si pak mysleli, že ten chudák po nás chce 100 těch jejich peněz, ale chtěl jen 10. (100=15 USD, 10=1,5 USD).
Pak se ještě jedeme podívat z ostrova do části města, co leží na pevnině. To už je o dost jiné. Žádné chodníky, bláto, mraky lidí, provoz jako blázen, no prostě jihoamerická klasika.

4.12.2012 Guatemala Ciudad, Guatemala
Vyrážíme v 8,15 hodin, protože nás čeká přes 500 km. Motorovačka je to dneska nádherná. Kopce, kopce, kopce, tropická krajina všech odstínů zelené, pasoucí se krávy, vesnice a usměvaví lidé. Když zastavíme na pití, lidé přijdou a povídají si, někdo i anglicky.
Oběd si dáváme v nějaké vesnici u stánku – smažené kuře a hranolky, fakt dobrý. Prodavačka je bílá a vypadá spíš jak z Německa než odsud. Plácám se do nohy a mávám rukama, aby pochopila, že chceme stehno i křídla a ona najednou povídá: “Legs ? Wings?”a pokračuje plynnou angličtinou… Ukázalo se, že žila v USA, takže znala. Povídáme si s ní, dobře se najíme a na cestu ještě dostaneme dva pomeranče od nich ze zahrady. Asi 200 km před Guatemala City začíná provoz dost houstnout a všude je samý kamión a všichni neskutečně smrdí a kouří. Když jich jede pár za sebou, je to horor je předjet. Asi 30 km před městem předělávají silnici. Jedeme asi 10 km po prašné cestě. Kamióny před námi ten prach víří, do očí mi svítí slunce a když se objeví cisterna, která začne kropit a rázem promění ten prach v bláto, je hotovo. Nejsem schopen kvůli slunci a prachu vidět, do čeho jedu a ještě k tomu ten smrad z kamiónů a aut bez katalyzátorů.
Vjíždíme do Guatemala City a asi po 45 minutovém bloudění bez navigace nacházíme centrum a hotel. Zdálo se nám, že hotelů tu moc není, ale možná jsme měli jen smůlu. Hotel má před recepcí kovanou mříž jako v kriminále a všechna okna jsou taky zamřížovaná. Je to prostě takové standardní vybavení zdejších budov a krámů. I tady v restauracích stojí ochranka s pistolí, u pumpy a banky s brokovnicí. Policajti tu vidět nejsou tak, jako v Mexiku, i když mezi městy jsme nějaké potkali, ale nikdy nás nekontrolovali. Vzhledem k tomu, že hlavní město je cca 1500 m n.m. je tu příjemné klima a jak se blíží vánoce, tak jsou všude stromky, výzdoba apod., prostě stejně, jak to známe u nás. Na velkém náměstí bylo dokonce kluziště i s půjčovnou bruslí a dost lidí bruslilo. Večeříme v perfektní hospodě nějaké jídlo se škvarkama. Ani tady se v hospodách nesmí kouřit. Lidé jsou tu oblečeni pěkně, moderně, prostě úplně normálně.

5.12.2012 Esquipa, Guatemala
Dneska se chceme podívat na aktivní sopku Pacaya, která je od hlavního města asi jen 60 km. Nemůžeme se bez navigace vymotat z tohohle 2 miliónového města, tak na ulici chytíme nějakýho kluka na motorce, aby nám podle mapy poradil. Je to fajn kluk a zadarmo nás vyvede až na výpadovku a ještě vytáhne z peněženky samolepku Guatemala a nalepí nám ji na motorku. Taky se nás ptá odkud jsme, tak povídám že z Evropy, z České republiky a kluk se otočí na Nadžúhu a ptá se jí: “A ty?” Co jsme přejeli hranice Mexika, začali na Naďu všichni mluvit španělsky a dost se pokaždý divili, když říkala, že nerozumí.
Sopka je asi 40 km po dálnici a zbytek furt do kopce. Stoupáme serpentinami mezi kávovými poli a pak se najednou pěkná asfaltka ve vsi mění v šotolinu. Za vesnicí je to už jen sopečný popílek a kusy ztuhlé lávy. Dojedeme na parkoviště na kopec, za kterým se schovává vulkán. Tam nám místní “průvodci” vysvětlí, že nahoru je to buď hodinu a půl pěšky nebo půl hodiny na koni. Koně mají samozřejmě s sebou. Že bych já šel hodinu a půl pěšky do kopce nepřipadá vůbec v úvahu a na koně se mi taky nechce. Nemá to řídítka ani brzdy, ale Nadžúha prudí, že chce vidět sopku. Ona totiž na koni umí jezdit, tak mě s tím sere. Hučí do mě tak dlouho, že nakonec vyrazíme. Kůň není motorka. Jde si kam chce hajzl, žere si kdy chce hajzl a vůbec si dělá co chce. Hajzl! Ale nakonec to bylo lepší, než jít pěšky. Kopec byl prudký a cesta nebyla cesta, ale hluboký nános sopečného popela z poslední erupce co tu byla před pár lety. Dojedeme až na místo, kam můžou koně. Pokud chce člověk až pod vrchol, musí další půl hodinu pěšky po úzké cestě po úbočí kopce. Nám stačil tenhle výhled, i tak byl super. Z vrcholu sopky pořád uniká pára a všude kolem jsou vidět jen lávová pole. Fakt zajímavý. Dohadujeme se s koňákem, který nám hodlá na zpáteční cestu pěšky z kopce dolů přidělit průvodce, abychom náhodou nezabloudili, ale my žádnýho nepotřebujeme. Stejně neumí ani anglicky. Povídám, že budu dělat průvodce já jemu. Tomu se akorát všichni blbě tlemí. Celá ta sranda pro nás oba stála 200 kecalů za koně, 40 za vstup a 100 tomu průvodci. Cestou zpátky se najednou obloha úplně zatahuje, jako kdyby měl nastat konce světa a je i takové zvláštní světlo, ale nakonec z toho nic nebylo, ani déšť. Je pozdě, sopka nás zdržela, tak jedeme do nejbližšího města a hledáme spaní. Ubytování je slušný a večeříme dneska u tří různých stánků. V jednom si dáváme do housky maso na grilu, u druhého klobásy s fazolemi a tacos a navrch vynikajícího burgera. Všechno jídlo bylo úžasný a pokaždý stálo kolem 30 Kč.

Pokračujte s námi do Salvadoru.


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2021 www.worldismine.com