Zatím největší bída co jsme na tomhle kontinentě viděli.

Přijeli jsme ze Surinamu.

15.10.2013 Georgetown, Guyana
Guyana je 67. země na naší cestě kolem světa na Harley Davidson. Dnes jsme vstávali v 6 hodin. Hnus! Pak krásná cesta Surinamem až k hranici s Guyanou. Krásný asfalt, který v Čechách nějak není. V prostředku džungle číhali policajti na 50ce. Jeli jsme 81 km/hod. Značka dávala smysl asi jenom jim. Rovina byla kilometry před námi i za námi, žádný dům, prostě nic. Jen policajti a pár aut co pochytali. Chtěli po mě 1 000Kč, tak s grifem, který by nezahrál ani komisař Schimanski, tasím policejní placku a říkám: “Mezinárodní policie!” Policajtka vyvalí voči, popřeje šťastnou cestu a je to bez pokuty. Ostatní řidiči musejí platit a ona nás před nima v klidu pouští. Nikdo z nich ani nepíp! Holt mezinárodní je mezinárodní. Jinak hranice mezi zeměmi je opět řeka a trajekt jede jenom dvakrát za den. Čekáme asi hodinu a pak se nalodíme. Po půl hodině jízdy jsme v Guyaně. Na trajektu se seznámíme s Američanem, který je mormonský pastor a je v Guyaně na misi. Samozřejmě po úvodních frázích startuje mormonský mozek a tlačí do nás svoje moudra. Ptá se v jaké jsme círvi a já na to, že v žádné, protože odmítám podporovat tenhle kšeft s vírou… Nemůže to samozřejmě pochopit, ale hned se toho chytne a prý, že ta jejich církev není založená na byznysu, ale je to ta jediná, pravá a “nekomerční”.
Do hovoru se přidává ještě Ind v jejich typickém oblečení. Je to sympatický chlápek a lámanou angličtinou nám vysvětluje, že provádí v jižní Americe výzkum ohledně jógy. Zaujatě nám o svém výzkumu vypráví a nakonec se zeptá: “A jaký výzkum provádíte vy?” Říkám mu, že já tu zkoumám ženský, pivo a jídlo. Ind se směje, Mormon omdlívá.
Na celnici to proběhlo v pohodě. Chtěli po mě pojištění, tak jsem jim ukázal zelenou kartu, která tu samozřejmě neplatí a byli spokojení. Ještě nutně potřebovali číslo pojištění, jenže tam žádné není, tak jsem jim ukázal kód země a byl pokoj. Navigace tady nefunguje, tak se snad nebudeme moc motat. Jinak Guyana je úplně jiná země než Surinam. Od hranic až po hlavní město, což je přibližně 250km, jsou podél cesty stále domy a je to jedna nekonečná vesnice. Každý pátý barák je buď kostel, mešita nebo hinduistický chrám. Většina domů jsou buď dřevěný chatrče nebo zděné domy, ale dost bizarní architektura. Po ulici volně chodí krávy, kozy, koně, osli, psi a jiná zvěř. Po dlouhé době tady zase v trobící zemi.Troubí se stále a hlavně bezdůvodně,o to asi jde. I když oproti Peru je tu ticho.

obrázek-4

16.10.2013 Georgetown, Guyana
V tomhle městě snad nežijí běloši. Je tu černo a celé město vypadá jako slam. Vždy do teď, v Jižní Americe, alespoň centrum většího města vypadalo jakž takž. Tady ne. Asi poprvé na naší cestě se tu necítíme úplně dobře. Chodíme městem, filmujeme, fotíme, ale ve vzduchu cítíme možný problém. Nemáme strach, je to tu jen jiný. Dá se to těžko popsat. Když mluvím s místními nejsou úplně nepříjemní, ale jsme v Bronxu. Ráno jsme dostali na pokoj místní noviny, kde píšou kolik lidí tu bylo včera zavražděno. Každý barák má plot z ostnatého drátu. Vězení je téměř v centru města. Jeli jsme náhodou kolem na motorce a pozorovali lidi co koukají na svět přes mříže. Divný pohled pro nás a ještě divnější pro ně. Náš hotel má nonstop ochranku u všech vchodů a hotelová zahrádka je obehnaná ostnatým drátem. A to bydlíme v průměrném hotelu. Mluví se tu anglicky, ale je jim dost těžko rozumět. Je to divná směs angličtiny s kreolským nářečím a tak silný akcent a dialekt jsem vživotě neslyšel. A všichni černoši mluví, jako když repujou. Pokud mluví mezi sebou, rozumíme tak 10%, pokud mluví na nás tak 50%. Kartou se tu nedá zaplatit ani na pumpě Shell. Když jsme si tam něco kupovali, tak jsme neustále měli za sebou prodavačku, aby jsme asi něco neukradli. Obchody, jako je u nás večerka, vypadají spíš jak kriminál. Nedá se vejít dovnitř, jen vám přes mříže podají co chcete, pokud dopředu zaplatíte. Viděli jsme to v jižní Americe často, ale tady je to z našeho pohledu horší. Nevím, snad se náš pohled na tuto zemi ještě vylepší. Jeden černoch na ulici se se mnou dal do řeči a vyprávěl, že žil v USA asi 10 let. Pak ho někdo prý udal a deportovali ho. Než se jim to povedlo ho deportovat tak toho, co ho udal, zabil. Nevím jestli je to pravda, ale výraz v ksichtě měl dost běsnej. Během 2 minut našeho rozhovoru na sebe řekl víc než bylo asi potřeba. Chtěl po mě peníze, ale nic nedostal. Přes den filmujeme ve městě a pak v našem hotelu potkáváme Američany z Nebrasky, kteří sem přiletěli za byznysem. Tvrdí, že jsou zlatokopové. Sedneme si do restaurace, kecáme a z hovoru čím dál tím víc plyne, že jsou to jen burani s bagrem a náklaďákem, který mají doma v USA a tady asi chtějí udělat díru do světa. To, že netušili, kde je ČR to snad ani nemusím psát. Po pár pivech přišla silná americká slova o nejlepší zemi světa, která nás všechny chrání a byl čas jít spát. Zítra vyrážíme do džungle po offroad ceste směr Boa Vista v Brazílii. Budem pár dní mimo civilizaci, spát ve stanu v džungli a na to se docela těšíme.

17.10.2013 Linden, Guyana
Po 100 km asfaltové cesty jsme dorazili do města Linden, které se na některých mapách ještě jmenuje Mackenzie. Cestou nás předjíždí auto a z okna na nás mává chlapík. Koukneme na něj a je to ten samý Ind, kterého jsme potkali na trajektu. Zajímavá náhoda. Předjeli nás, ale když si všimli, že jsme minuli odbočku na Linden, zastavili a ukázali nám správnou cestu. Na silnici nás zastaví policajt. Chce doklady, dokonce snad poprvé i mezinárnodní řidičák. Trvá mu to dlouho, pořád něco študuje a tak pro urychlení situace zasu vytahuji průkaz Mezinárodní policie a je vyřešeno.
V Lindenu asfalt končí a začíná polňačka. Bohužel dnes dost pršelo a cesta je rozmočená. Dost to klouže a bude lepší počkat až cesta vyschne. Jinak si myslím, že ta cesta džunglí snad na HD bude zvladatelná, pokud bude vypadat i dál stejně, jako na začátku.
Rozhodneme se zůstat na noc ve městě. Hledáme hotel a v tom nás zase zastaví policajt a opět chce doklady. Když vidí, že jsme z Evropy, nechce nic a dokonce sedne na svoji motorku a odvede nás k hotelu. Cestou ještě stačí zkásnout chlapíka za dopravní přestupek a před námi a úplně bez ostychu si bere úplatek a jedeme dál. Hotel se jmenuje Massive In, je na kraji města a je slušný a čistý. Za noc chtějí 900 Kč. Pak jsme tu viděli v centru ještě jeden hostel, ale ten určitě lepší nebyl. Filmujeme město a večeříme u Číňana dost průměrné jídlo. Je to menší bistro s tlustými mřížemi za kterými sedí obsluha. Objednáte si a zaplatíte přes mříže a přes mříže vám i jídlo podají. Prodej ostnatého drátu a mříží musí být v téhle zemi dobrý kšeft. Jinak Linden má oproti Georgetownu na první pohled lepší lidi. Usmívají se, povídají si s námi. Cítíme se tu dobře, ne jako včera v Georgetownu, kde se motalo větší než velké množství šmejdů. Už se těšíme na offroad džunglí. Doufáme, že už nebude pršet a pak by to mělo být v pohodě.

1395775_683040588373061_1380058714_n

18.10.2013 58. miles, Guyana
Dnes byla z Lindenu offroad cesta přes džungli. Ze začátku to šlo, ale pak začalo pršet a začalo to kouzat. Bláto se střída s úseky písku a fakt je to hnus. Na jednom místě, v hlubokém písku, padáme k zemi. Letím přes řídítka a N. za mnou. Let byl v pohodě, jen přistání by mohlo být lepší. Mám naražená žebra a chvíli ležím na zemi a rozdýchávám přistání. Nadžúha je OK. Čekáme až pojede kolem auto, aby nám pomohli zvednout moto a jedeme dál o poznání pomaleji. Limitem je cesta a moje žebra, která každou vymetenou díru hlásí, že takhle ne. Není jiná možnost…musíme dál. Naštěstí vyjedeme z deštivých mraků a cesta rychle vysychá. 2 km před cílem, což byla dnes malá vesnice na 58. míli od Lindenu, jdeme zase k zemi. Naštěstí tentokrát bez újmy na zdraví. Opět čekáme než pojede někdo okolo, aby nám pomohl zvednout motorku. 58. míle je pár baráků, jedna restaurace s nonstop provozem, benzínová pumpa a místo, kde se dá pověsit hamak nebo postavit stan. Natankujeme plnou, postavíme si stan na palouku za hospodou a k večeři si dáme už pošesté smažené kuře s rýží. Ne že bychom neměli fantazii co si dát k jídlu, ale není tady žádný výběr. Dáme pár piv, ale musíme brzdit, protože nemáme u sebe dostatek místník peněz. Heineken 0,25 l tady stojí 50 Kč. Bankomaty v džungli opravdu nejsou a nevíme, jestli někde vyměníme USD. Musíme mít hlavně peníze, abychom si mohli koupit benzín a vodu, jídlo a vařič vezeme s sebou. Cesta je větší mazec než jsem čekal. Je to samé bahno, milión hlubokých děr nebo hluboký písek. Dá se to projet, jen nesmí pršet. Potom je to pro motorku konečná. Klouže to fakt moc a s Glajdou je to trochu práce. Nadžúha dnes musela sesednout snad 100x a pomáhala držet nebo tlačit motorku. Ujeli jsme jen 100 km za celý den a jsme úplně vyřízení. A to nás ještě čeká offroad džunglí, tak 350 km. Je to hnus, ale jiná možnost není. Snad to dáme. Lidé tu nejsou moc příjemní, i když personál v restauraci a u pumpy je v pohodě. Jsme tu jediní běloši a necítíme se tu úplně vítáni. Ale ne zase, že by nás někdo obtěžoval nebo napadal. Alespoň ne doteď. Večer jsme v hospodě kecali s černouškem, který maká jako dělník u zlatokopů. Napadl ho geniální nápad…chtěl po mě ať mu koupím bagr, že on by hledal zlato a já bych prý mohl klidně být doma v Evropě. A on by mi všechno zlato co najde posílal domů poštou. Že by mu stačil jen plat a ten bagr. Místo bagru jsem mu koupil pivo a taky dobrý. Lidi jsou tu tak naivní, že to sna ani není možné.

IMG_1919

19.10.2013 Maburo, Guyana
Dnes jsme ujeli jen 25 km, bojujeme s džunglí o každý metr. Cesta je zase mokrá a rozbahněná. Některé louže jsou tak 40 cm hluboké a 5 m v průměru. To je paráda je brodit. N. šlape louží a drží mě za bednu, abychom udrželi balanc. Když by bylo sucho, tak by to i šlo, ale tohle je masakr. Už bychom rádi tuhle džungli měli za sebou, jsme vysílení, ale ještě bojujeme.
Maburo je zase jen pár baráků, hospoda a tentokrát bez pumpy. Stavíme stan v přístřešku pro hamaky a spíme tam s dalšími řidiči náklaďáků, co jsi tam vybalili hamak. Překvapivě včera i dnes, sprcha i záchod, jsou tu ve vynikajícím stavu. Vzhledem k tomu, kdo to tu používá, jsou záchody úplně čisté a použitelné i pro nafrněného Evropana. Nevím proč záchody u nás v kempech nemůžou vypadat aspoň jako ty v Guyaně. K večeři si vaříme moravské uzené z konzervy a brambory, tak konečně změna od místních smažených kuřat s rýží. Večer slyšíme z vesnice rámus jak z diskotéky. Je to gospel. Přijdu do kostela, dovolí mi filmovat, je tu příjemnu atmosféra. Všichni tančí a zpívají. Když pak začně kázat farářka fanaticky řve do mikrofonu. Tím to ztratilo pro mě kouzlo a loučím se s nimi.

IMG_1941

20.10.2013 Kurupukari, Guyana
Ráno nás budí v 5.30 hod hlasitá náboženská muzika, která řve z místní restaurace. To samé se nám stalo včera a mysleli jsme, že jen obsluze přeskočilo, ale jak vidíme požívají to tady jako budíček. Takže v půl šesté ráno si brouháme halelujá a musíme vstát, protože tam hlukem nelze vydržet. Balíme věci a v 7.30 hod vyrážíme stále džunglí směr Koporukari. Je to asi 100 km. Žádná jiná vesnice od Maburo není a po včerejším 25 km boji v džungli nevíme, jestli těch 100 km vůbec ujedeme a jestli budeme muset kempovat v prostředku džungle. Nemáme strach ze zvířat a ani asi z lidí, ale spíš je problém, kam dát stan. Cesta je úzká a málokdy je podél ní místo, aby tam šel postavit stan. Ještě s ohledem na sebevražedné řidiče minibusů, kteří neberou ohledy na nic a nikoho. Ze začátku cesty překonáváme asi 15 km v hlubokém písku, což byla šílená práce. Nadžúha ujde stovky a stovky metrů pěšky a drží moto zezadu za bednu kvůli rovnováze. Pak se povrch změní na klasickou šotolinu, tak máme chvíli radost, že to trochu jede a dokonce se nám na tachometru objeví i 25km/hod. Radost nás brzy přechází, protože se objeví louže přes celou šířku cesty. Leckdy jsou hluboké i několik desítek centimetrů a dlouhé několik metrů. Pokaždé musíme zastavit, projít se louží, zjistit její hloubku a několikrát i vybalujeme celou motorku, aby byla lehčí a abych byl schopen udržet rovnováhu. Nadžúha šlape za mnou, drží bednu a oba máme boty úplně pod vodou. Je obrovské vedro, leje z nás jak z konve a je to záběr na psychiku, protože nevíme, kolik takových louží ještě bude a jestli budeme mít kde spát. Taky nám pomalu dochází voda a občas na mě lezou chmurné myšlenky. Velkých louží jsme projeli minimálně patnáct a pak se naštěstí cesta zlepšila a dalo se jet 20 km/hod. Kličkovali jsme mezi dírami, ale zaplať pánbůh už tam nebylo ani bahno, ani písek, ani louže. Dojeli jsme k řece Essequibo do vesnice Kurupukari odkud jezdí ponton na druhý břeh. Bydlení najdeme v příjemné restauraci, kde mají několik pokojů, takže dnes nemusíme vybalovat stan. Jelikož jsme po celém dni totálně propocení a máme na sobě stále stejné oblečení co jsme vjeli do džungle, tak sprcha je naprostý luxus. Majitel se jmenuje Charlie a dělá i průvodce. On i jeho žena jsou normální, inteligentní lidi a byli i několikrát v Evropě. Konečně nám tohle místo změnilo náhled na Guyanu. I okolí je nádherné. Klid, příroda, pohoda a za domem teče řeka, ve které jsou prý i arapaimy. Večer pustili na terase nějaký film na DVD a celá vesnice se sešla dívat. Nemají elektriku, jen generátory, které zapínají až večer. Dá se tu vyspat, dobře najíst a koupit benzín, i když tu není pumpa. Dnešní cesta byla vůbec z posledních dní ta nejhezčí. Není džungle jako džungle. Před dvěma dny byly stromy nízké a hodně zaprášené červeným prachem z cesty, který je všude. Dnes jsme viděli hodně stromů vysokých, plané banány, spoustu motýlů až 15 cm velkých a vůbec to byla nádhera.

IMG_1949

21.10.2013 Iwokrama lodge
Dnes jen přejíždíme řeku na pontonu a ubytováváme se hned za řekou. V noci byl silný déšť a cesta je rozbahněná. Ponton jezdí každou hodinu, ale ne dnes. Nejsou tu auta a nechtějí převést jen nás. Včera jsme se seznámili s kapitánem pontonu a říkal, že nás převeze zadarmo. Jinak se lístky na tenhle ponton kupují asi 300 km odsud v Lindenu nebo v Georgetownu. Obávám se, že auta tu nejsou proto, že silnice je po včerejším dešti nesjízdná. Čekáme a snad to do zítra vyschne. Ještě to máme 230 km do Lethemu, kde konečně začíná asfalt. Miluju asfalt! Naše nároky džungle upravuje podle svého: Jsme šťastní, když to aspoň trochu jede…třeba jen 5 km/hod, voda na pití už nemusí být studená a perlivá, jsme rádi, že máme alespoň teplou (má tak 35C) a jak nám chutná a jsme šťastní, když najdeme místo, kam postavit stan. Dnes bydlíme dokonce v lodge a to je maximální luxus! Postel, sprcha, záchod, studený pití, teplý jídlo atd.. Bojujeme dál!
Naše lodge je normální ubytování a zároveň výzkumné centrum. Nevíme, co tady kdo zkoumá, ale zřejmě si hrají na to, že zkoumají prales. Pracuje tady padesát indiánů a řídí je dva černoši. A berou to děsně vážně. Každý z nich je manažer něčeho. Např. manažer trávníku, manažer hotelových židlí, manažer prádelny, manažer jídelny apod. Jsme tu jediní hosté a těch 50 manažerů nedělá nic. Lodge evidentně patří státu, který se snaží uměle zaměstnat indiány a udržovat v regionu dobrou, prostátní, náladu. Protože tady na indiánském území se těží zlato a to se indiánům asi nelíbí. Tak podle mého názoru kvůli tomu vymysleli tohle. Z naší terasy máme výhled na řeku Essequibo, která je třetí nejdelší v jižní Americe. Je plná ryb a žije tu i arapaima, největší sladkovodní ryba, která dorůstá délky 4,5 m a váží 600kg. V řece se ale nedá koupat kvůli kajmanům. Škoda, že tu nemám rybářský vercajk, protože tady by šlo tahat jednu rybu za druhou. Akorát by člověk musel dávat pozor na ty kajmany.

22.10.2013 Anaí, Guyana
Ráno snídáme s indiánským personálem míchaná vajíčka a sladký chleba. Vyjíždíme po 8 hodině a naštěstí je cesta téměř suchá. Je to nesrovnatelná jízda proti předchozím dnům. V některých úsecích jedeme i 45 km/hod, což bylo doposud naprosto nemožné. Konečně si užíváme jungle road. Okolo cesty lítá miliarda motýlů, každou chvíli nám přeběhne přes cestu leguán a dokonce jsme viděli i opice v korunách stromů. Za sucha je cesta i pro HD naprosto sjízdná. Kdyby před tím nepršelo, tak se tu tak netrápíme. Je to sice pořád šotolina děravá jak řešet, ale bez bláta a písku se nám to zdá jako dálnice. Nadžúha dnes sesedala jen třikrát u polovyschlých louží nebo v případě hodně hlubokých děr, kde musím rychle manévrovat. 80 km od Iwokrama lodge, kde jsme spali včera, je Surama Village u které jsou Surama Eco Lodge. Cca 10 km před Surama Village je Canopy Walkway, což je úzký provazový most nad korunami stromů. Je to asi 1,5 km od hlavní silnice po písčité cestě. Za Surama Village u výjezdu z Iwokrama Forrest je check point, kde zase chtěli pasy a doklady od motorky. Vše si zapsali do tlustého sešitu a otevřeli nám závoru. 12 km od odbočky na Surama Village je další vesnice, která se jmenuje Wowetta. Jsou tam dva krámy a v tom prvním vpravo od silnice mají studené pití, jídlo, benzín i naftu. My tentokrát nemusíme tankovat, na
58. míli jsme natankovali plnou a ještě si vzali 8 l do dvou kanystrů. V Kurupukari jsme pak ještě natankovali od Charlieho 8 l. Kanystry průběžně doléváme, jak ubývá v nádrži benzínu a to hlavně kvůli stabilitě motorky.
U Wowetta Village najednou vyjíždíme z pralesa a kolem je savana. Silnice je sice stále stejná, ale na psychiku působí lépe, když je kolem cesty volná krajina. Je to mnohem lepší než být obklíčen džunglí. Před vesnicí Anaí je vlevo odbočka na Rock View Lodge. Jedeme se tam podívat, ale cena za pokoj je pro dva s plnou penzí 280 USD/noc! To je trochu šílené…
Jedeme dál po hlavní silnici a hned naproti vysílači jsou bungalovy a restaurace Oasis. Cena je 70 USD/bungalov/noc. Jídlo si dnes vaříme sami na vařiči.

23.10.2013 Lethem, Guyana
Celý den jedeme savanou. Vedro jako blázen, tak 40C, ani kousek stínu a cesta je horší než včera. Není to sice mokré, ale na cestě jsou kulaté kameny po kterých to klouže. Občas je povrch štěrokový, takže se motorka vlní a fakt se po tom nejede dobře. Cca 60 km před Lethemem začíná roleta – je to sice tvrdý povrch, ale jedna vlna za druhou. Motorka se rozvibruje a my s ní. Cestou potkáváme brazilský manželský pár, který je na cestě kolem severní a jižní Ameriky už dva a půl roku a v podstatě stejnou trasu jako my. Děsí nás historkami z Venezuely, vyprávějí o policajtech, kteří jsou na každém rohu a chtějí úplatky a mění mi ve výhodném kurzu bolívary (venezuelská měna), které mu zbyly, za moje dolary. Jak se později ukáže, zase tak výhodný kurz pro mě to nebyl. Naštěstí jsem vyměnil jen 60 USD. Oficiální kurz v bance je 6 bolívarů za dolar. Podle Brazilce je kurz na černém trhu 30:1, ale my pak ještě vyměnili před hranicí v kurzu 38:1 a lze prý koupit i za 43:1. Cesta byla dnes vysilující, zejména posledních 60 km po roletě, která rozložila psychiku na prvočinitele. Když konečně v Lethemu, po dlouhých šesti dnech běsných offroadových cest vidíme asfalt, tak ukápne i nějaká ta slza. V každém případě tahle trasa byla to nejtěžší, co jsme kdy projeli. V první restauraci si dáváme pití, protože jsme z cesty úplně vysušení. Najdeme ve městě hotel a už popáte během cesty jižní Amerikou, v něm chytím blechu. Nechápu, proč jdou vždycky jen na mě. Nadžúhu blecha nepoštípala ani jednou! K večeři máme pro změnu asi po dvanácté smažené kuře a jdeme spát.

Dál jedeme do Venezuely.


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2018 www.worldismine.com