Mexiko, Mexiko, sombrero, grande tequila...

Přijeli jsme z USA.

18.11.2012 hotel Poco Cielo, Rosarito, Mexiko
Vstáváme v půl devátě a vyrážíme na hranici s Mexikem. Američané na tomto přechodu na výjezdu nemají žádné celníky. Mexičané je tu sice mají, ale jen boudu kousek od cesty, kterou jsem přehlédl a na cestě nebyl žádný celník, voják, prostě nikdo nikde. Myslel jsem, že jsem stále v USA a najednou koukám, že jsme v Mexiku.Projeli jsme omylem hranici a protože to je jednosměrný koridor, ze kterého se pak už nedá zpátky do USA vrátit a my nemáme v pase mexické vstupní razítko ani americké výstupní razítko a ani papíry k motorce,tak máme asi problém. S motorkou se už vrátit nedá, protože bychom museli jet v protisměru po dálnici. Zastavujem v městě a pak volám na českou ambasádu v Mexico City co s tím mám dělat, že jsme se dostali do Mexika bez vyřízených papírů a zpátky to moc nejde, protože jsme na dálnici a museli bychom jet v protisměru. Ambasáda říká “to máte velký problém, musíte se dostat zpátky za každou cenu.” No paráda!! Takže nejdřív jdu pěšky zpátky asi jeden km já a Nadžúha hlídá motorku. Cestou mě staví vojáci, kteří nechápou proč jim chodím po dálnici v protisměru pěšky. Anglicky nemluví, tak rukama nohama vysvětluji, že nemám v pase výstupní razítko z USA, ani vstupní do Mexika. Naštěstí mě pustili. Razítko do pasu je snadné – za 20USD/os ho mám, ale pro Naďu mi ho nedají, musí přijít osobně.Vrátím se k motorce a Naďa vyráží na stejnou cestu za razítkem. Díky kamerovému systému, kde nejdřív viděli mě, ale nestihli reagovat teď vidí Naďu a na tu už si počíhali. Vojáky co pustili mě, zřejmě zjebali, co si tam má pochodovat nějakej gringo přes jednu z nejstřeženějších hranic světa. Naďa to měla s vojáky horší, ale nakonec se taky nějak na celnici dostala. Razítka v pasech máme, ale dostat razítko na carnet pro motocykl už je už oříšek. Na tomhle přechodu vůbec Američani nebyli, takže nebylo od koho razítko do carnetu dostat. A Mexičani ho dát nechtěli, že prý nám ho dají na jiném přechodu, asi 20km odsud. Anglicky tu nikdo nemluví, takže jsem znovu volal český konzulát v Mexiku, který přes telefon překládal co mi místní úředníci říkali.Opravdu to na tomto přechodu nejde tak sedáme na moto a jedeme podle navigace na místo, kam nás poslali a najednou koukáme a jsme zpátky na cestě do USA. Je tam samozřejmě několikahodinová fronta, ale všechny předjedeme. Když se propracujeme k US úředníkovi v budce, tak ten zase vůbec nechápe, co po něm chceme,proč když jsme teď vyjeli z USA tak tam zase hned jiným přechodem jedeme. Chápu, že to bylo pro něj divné. Obvzlášť pro Američana, ale nakonec nás posílá dál k další kontrole. Vyklube se z toho kontrola na drogy a jiné podezřelé věci! Nakonec dáme i tohle a po hodině vysvětlování nás posílají o kilometr dál na cargo. Tam proběhne další vysvětlování, ale ti už naštěstí věděli, co potřebujeme, i když vyplnění papírů a prohlídka motorky jim taky zabere hodinu. Nakonec nás za doprovodu auta eskortují zpátky, až na hranice s Mexikem, abychom ještě nestihli tu motorku třeba někde prodat, když už oficiálně opustila území USA. Show pokračuje na mexické straně, když chceme mexické razítko na carnet. To dát nechtějí a posílají nás někam vyřídit povolení k dočasnému dovozu motorky. Jedna kancelář, která tohle dělá, je tady přímo na hranicích, ale protože je neděle, má zavřeno. Druhá je kdesi ve městě a už se moc těšíme, jak ji s naší znalostí španělštiny budeme tady v Tihujaně hledat. Jezdíme městem sem a tam a ptáme se na Banjercito, který nakonec najdeme a nebyl to naštěstí až takový horor. Pak probíhá další hodina papírování, kopírování a vysvětlování a pak už jen 50 USD poplatek plus 400 USD kauce a mám v ruce mexické povolení jezdit tady na své motorce! Když chtěli vidět pojištění, dal jsem jim zelenou kartu. Chvíli to zkoumali – asi tu češtinu – a nakonec nic neřekli a byli spokojeni. Je čtvrt na pět a teprve vyrážíme. Samozřejmě jsme tu v tyto první okamžiky v Mexiku vystresovaní, protože nás všichni v USA (včetně mexičanů žijících v USA) poslední dva měsíce stresovali historkami, jak nás okamžitě po překročení hranice zavraždí. Za chvíli bude tma a všichni nás varovali před ježděním v Tihujaně a za tmy zvlášť. Tihujana se nám zatím jeví jako úplně normální město, žádní banditi apod.. A na mexické poměry to tu vypadá ještě dost upraveně. Jedeme na jih po silnici č. 1 a stavíme asi po 100 km v malém městě přímo na břehu moře a spíme v hotelu Poco Cielo (www.pococielo.com). Máme pokoj s výhledem na oceán za 80 USD/noc. Večeře je taky vynikající a pak se zakecáme s barmanem, který se jmenuje Jorje. Ožereme ho a sebe trochu taky. Probíráme s ním život, Mexiko a podle toho, jak se chová to vypadá, že tohle by mohla být fajnová země. Tak uvidíme…

DSC_9604

19.11.2012 El Rosario, Baja California, Mexiko
Ráno snídáme s výhledem na moře a vyrážíme až kolem poledne po jedničce pořád na jih podél moře. Potom se silnice stáčí víc do vnitrozemí, což není nic moc, všude sucho a kaktusy. Města už nejsou tak pěkná jako na pobřeží a spíš připomínají Kambodžu. V San Quentinu hledáme hotel, ale mají tu jen dva a celé město vypadá jako slam. I dneska se stmívá brzy, tak už za tmy pokračujeme ještě 50 km do El Rosario. Ubytujeme se v super hotelu El Cactus s obrovským pokojem s obrovskými postelemi jako na hradě a to všechno za 38 USD/noc! Večeříme vedle hotelu v místní legendární hospodě Mama Espiňoza, která je tu už od 30. let minulého století. Zrovna skončil světově proslulý offroad závod Baja California 1000 a hospoda je plná závodníků. Tohle je něco jako místní Paříž – Dakar. Závodníci bydlí i u nás v hotelu a taky jsme je dnes celý den potkávali po cestě, jak se vrací směr USA. Kdybychom tu jeli o dva dny dřív, tak nejen že by byly plné hotely, ale i silnice by nebyla dvakrát bezepečná, protože na tenhle závod jezdí mraky diváků a fanoušků.

20.11.2012 Guerrero Negro, Baja California Sur, Mexiko
Ráno se budíme brzy, protože na ulici je nějaká slavnost a dost řve hudba, zvlášť bubny. Auta stojí a po silnici pochoduje průvod dětí, dospělých, chlapů na koních a do toho mumraje hrají různé kapely a celé to řídí policajt.
Pak jedeme celý den pouští. Holá kamenitá pustina se střídá s horskou krajinou s obrovskými kaktusy. Kaktusů je tu hodně druhů, ale převládá ten, který má Arizona ve znaku. Nevíme sice, jak se jmenuje, ale je to on. Kaktusy jsou obrovské a dosahují výšky až 6 m a v průměru mají tak 30 cm. Cestou potkáváme dva Italy, kteří se vydali ze San Francisca na kole a jedou až do Guatemaly. A pak ještě jeden manželský pár z Kanady, taky na kole, který před osmi týdny vyjel z domova a mají namířeno do Argentiny. Spí ve stanu v poušti a vaří si. V poušti nám dochází benzín a navigace ukazuje nejbližší pumpu 300 km. Ptáme se a nikde nic, takže nakonec kupujeme benzín od pouličního prodavače z pet láhve. A s plnou nádrží se nám teď jede pouští o poznání lépe. Nocujeme ve městě Guerrero Negro v super motelu a kecáme se dvěma Amíky na motorkách. Večeříme dobrýho humra. Naštěstí jsme se od nich dozvěděli, že trajekt z La Paz, na který máme taky namířeno, nejezdí každý den tak, jak jsme si mysleli, ale jede jen ve čtvrtek a v pondělí. Dneska je úterý a k trajketu to máme ještě 770 km a nevíme, po jaké silnici, tak snad to stihneme.

546961_523419954335126_455329760_n

21.11.2012 Loreto, Mexiko
Vstáváme a vyjíždíme pozdě, protože jsme šli pozdě spát. Je vedro, tak kolem 30C, ale jedeme krásnou krajinou plnou kaktusů. Mexiko je země retardérů…jsou všude a někdy nejsou vůbec značené. Taky je tu po cestě dost vojenských checkpointů, ale tady to není na škodu. Nás kontrolovali jen jednou, jinak vždycky mávli, ať jedem. Ale kamióny a osobní auta prohlíželi poměrně pečlivě. Cestou spravují silnici, tak v tom vedru čekáme asi 20 minut, než můžeme projet. A pak to přijde…na zemi je nasypaný nezpevněný štěrk a ještě je to kopec nahoru jako hrom. Mám co dělat, abych to vyjel, takže Nadžúhu posílám pěšky. Naštěstí jí dole zastavilo nějaké auto a naskočila si na korbu. Jinak by ten kopec šla pěkně dlouho a ještě v tom vedru a kožeňákách. Máme hlad, tak stavíme v nějaké vesnici a v místní sámošce kupujeme tortilly, salám a sýr. Sýr je ovčí a salám je hnusný. Dali jsme ho psovi co šel zrovna kolem, ale ani ten ho nežral. Už za tmy vjíždíme do Loreta a navigace neukazuje žádný hotel. Pouliční osvětlení je tu dost chabé a tma jak v pytli, silnice špatná. Nakonec najdeme super hotel na pláži s vnitřním bazénem a na jídlo jdeme vedle do hospody, která je prý nejlepší ve městě. Je plná Američanů a jídlo nebylo sice hnusné, ale zatím nejhorší, co jsme v Mexiku měli.

46251_525442674132854_1136674484_n

22.11.2012 Noc na trajektu La Paz – Mazatlán
Vyjíždíme brzy ráno, abychom stihli trajekt z La Paz, který odjíždí v 17 hodin. Další pak jede až za několik dní. Cestou je pěkná příroda, zatáčky, fajn motorovačka. Dorazíme kolem 15 hodiny, kupujeme lístky a kajutu a jdeme si stoupnout do fronty na trajekt. Velké štěstí bylo, že jsme si v Tihujaně vyřídili v Banjercitu to “dočasné povolení k exportu” naší motorky, protože ho po nás chtěli a bez něj by nás na loď nepustili. Kdo ho nemá, může na vlastní motorce jezdit jen po Baja California a Baja California Sur. Ve frontě potkáváme dalších pět motorkářů. Manželský pár z Vancouveru, který trvale žije v Mazatlánu, Andyho z Liverpoolu, Andrewa z Kanady a jednoho Holaňdana z Kanady. Kecáme na trajektu u piva, probíráme co kdo zažil a kam jede. Tak třeba Andrew neměl to povolení pro svojí motorku a musel si pro něj z La Paz zaletět letadlem zpátky až do Tihujany!

23.11.2012 San Blas, Mexiko
Noc na trajektu byla trochu houpavá, ale jinak moře bylo vcelku klidné. Probuzíme se v Mazatlánu a ještě před přistáním lodi kecáme na palubě s nějkými Mexičany a posloucháme další strašidelné historky, tentokrát o Acapulcu.
Jedeme se projet po Mazatlánu, ale je to takové klasické turistické letovisko, rozhodně ne typické Mexiko. Potom se k nám přidá Andy a Andrew (motorkáři se kterými jsme se seznámili na trajektu) a společně jedeme do San Blas. Cesta je pěkná, vnitrozemím mezi horami, kopci a polemi. Všímáme si, že proti poloostrovu Baja California, je tady všude mnohem víc po zuby ozbrojených a zakuklených policajtů a vojáků. Na náměstí v malé hospůdce si dáváme Tacos a Buritos a končíme v baru, kde mají na zahrádce v bazénu živého krokodýla. Australský majitel nám i předvede, jak ho krmí z ruky. Taky vyprávěl historku, jak jedna blbá Evropanka mu tam strčila ruku a když jí ukousl prst, běžela na policii. Ti se divili, kde jí tady mohl ukousnout prst krokodýl (volně tady nežijí) a když se přiznala, že v baru, když k němu strčila prst, poslali ji do háje. Corona s citrónem a Margarita nám vydrží až do rána.

270000_523825957627859_792354195_n

24.11.2012 Guadalajara, Mexiko
Ráno je těžší než obvykle, ale nakonec se nějak posbíráme a pálíme to po dálnici. Není ani takové vedro, protože cesta vede horami kolem 1 300 m n.m. a máme to asi jen cca 300 km. Guadalajara je poměrně velké město se spoustou úzkých jednosměrných uliček a velkým náměstím s obrovskou katedrálou. Nedávno byl svátek Fiesta de la Muerta, což je obdoba našich dušiček. Vzpomíná se na zemřelé a všude je výzdoba, což jsou kostry oblečené do civilních šatů. Kolem celého náměstí byly kostry tak 1,5 m vysoké oblečené do nádherných šatů a la baroko. Je sobota, takže ulice jsou plné lidí. Nacházíme super restauraci La Chata před kterou stojí dlouhá fronta lidí a čekají na místo. Ve frontě potkáváme jediného bělocha – Larse Olssona z Dánska. Je to starší chlapík, 68let a cestuje po světě na své Hodně Shadow. Je na něm vidět, že je to jiná kategorie než motorkáři, které jsme potkali doteď. Je bohatý a inteligentní. Vlastní nemovitosti v centru Kodaně a několik firem. Jezdí si takhle na půlroční výlety a je počtvrté ženatý,ten chlap prostě umí žít. (Jeho cestovatelský web je www.globelix.dk)

DSC_9658

25.11.2012 Toluka, Mexiko
Ráno při snídani koukáme z okna a na silnici, kde ještě včera večer jezdila auta ve čtyřech pruzích je cyklistická stezka. Mladí, staří, prostě všichni mají kola, koloběžky, kolečkové brusle, odstrkovadla, skejty nebo někdo prostě jen dělá jogging. Ulice je pro auta uzavřená od 8 do 14 hodin a všichni si to užívají. Dneska to máme 400 km směr Mexiko City. Jedeme po dálnici a každých cca 50 km platíme mýtné kolem 60 Kč. Cesta vede celou dobu přes hory ve výšce mezi 2 000 – 2 500 m n.m., takže je tak akorát příjemně. Končíme ve městě Toluca a všude na ulici je asi milión lidí. Navigace nás táhla nějakým divným předměstím, což vzhledem k tomu, že se už stmívalo, nebylo zrovna příjemné. Není tu žádná hospoda, jen stánky, ale nakonec jednu najdeme. Jídlo je fakt hnusný. Tacos jsou polité nějakou omáčkou, která má barvu jako kuchařův průjem a taky tak vypadá. Tak jsme to nejedli a šli do Mekáče. Hotel jsme tu našli jen jeden, vypadal normálně, i když byl tak ze 70. let minulého století a připomínal ty naše komoušské stavby a na pokoji byla pěkná zima. Byli jsme jediní hosti. Ani se tomu nedivím.

26.11.2012 Tehuacán, Mexiko
Vstáváme v 8 hodin, abychom se co nejdřív dostali do Mexiko City. V noci byla slyšet střelba … tak pět výstřelů, tipoval bych z poloautomatu. Nechtěl jsem to N. říkat, aby nebyla vyplašená, ale slyšela to taky. Dorazíme do Mexiko City a celkem bez větších problémů se dostáváme do centra. Zácpa byla decentní. Říkáme si, že je to zase přehnané s historkami o šílené dopravě v tomhle 20 miliónovém městě. Následně se bohužel ukázalo, že to pravda byla! Výjezd z města byl totální masakr. Naprosto ucpaná dálnice i všechny okolní silnice. Ze čtyř průhů na dálnici, udělali pět, takže ani na motorce se nedalo prokličkovat ven. Bojujeme několik hodin v děsném vedru, smogu a mezi náklaďáky a auty bez katalyzátorů. Některá auta se snaží sjet z dálnice přes půlmetrová betonová svodidla a dostat se ze zácpy přes pole. Tohle pro HD úplně není. Postupem času jsem čím dál vytočenější. Místní řidiči jsou naprosto bezohlední vůči motorkám, kterých tu kupodivu ani moc nejezdí. Ztrácím svůj nadhled a řvu na všechny co nás někam svým autem tlačí, nebo omezují. Když se konečně vymotáme z této psycho zácpy, tak najednou jedeme krásnou krajinou ostře kontrastující s zážitkem několika uplynulých hodin. Mexico City je v nadmořské výšce cca 2 000 m n.m., tím pádem má příjemné klima. Bylo tam tak 23C. Teď jsme dokonce 3 200 m n.m. a je kolem 17C, což je po tom běsném vedru v zácpě příjemné. Dneska nocujeme v Tehuacánu, kde se nám obyvatelé zdají mnohem kulturnější a vzdělanější než včera v Toluce. Jsou lépe oblečeni, město je hezčí a večeříme luxusní kotlík s masem, zeleninou a kaktusem. Čistič bot nám vyblejská boty za 20 Kč a dostává 50 Kč. Je šťastný. Moje boty taky.

302791_528585223818599_2458134_n

27.11.2012 Coatzacoalcos, Mexiko
Snídáme v italské kavárně a vracíme se zpátky na dálnici.Z dálnice máme dobrých 40 km výhled na druhou nejvyšší horu Mexika a stále činnou sopku Popocatepetl. Teď se na ní nedá chodit, protože celkem nedávno byla aktivní a tak jí hlídají. Ale je to krásný pohled na vysoký kopec se zasněženým vrcholkem. Už od včera jedeme po náhorní plošině ve výšce 2 500 m n.m. a je tu příjemných 20C. Jedeme k moři, směrem na východ. Je to sice dálnice, ale nevypadá to tak, protože dva protijedoucí pruhy jsou tak daleko, že nejsou z našeho směru vůbec vidět. Proto naše cesta horami vypadá jako dvouproudová okreska. Najednou z roviny sjíždíme dolů z prudkého kopce a pod námi se tyčí jako na dlani, vysoké hory. Je to pohled, který jsme nikdy před tím neviděli – sjíždět z roviny prudkým klesáním k vysokým horám to se ve světě často nevidí!!. Ale to je tím, že jsme byli na té náhorní plošině. Silnice je samá díra a to jsme dneska na mýtném dohromady zaplatili kolem 450 Kč. A ještě ty jejich platby nemají vůbec logiku … někde chtějí za dlouhý kus cesty 17 pesos, jindy 70 pesos za děravý kousek silnice. Kolem 18 hodiny a za tmy vjíždíme do města Coatzacoalcos. Veřejné osvětlení žádné, tma jak v pytli a hned na kraji je pekelný retardér. Je hodně vysoký i široký. Motorka se o něj břichem zadrhla, takže Nadžúha musela slézt, abych se z něj vůbec dostal. Ostatní auta kašlou na to, že to tam řešíme a předjíždějí nás ze všech stran, takže jsme rádi, že nás žádný nesrazí. A to jsem ještě netušil, že hned za ním je díra, jak Macocha. Následovali další tři obrovský retardéry. Pak vidíme policajty. Na ty jsme si už zvykli, ale … není policajt, jako policajt, Viděli jsme dědy s pistolí hlídat v krámě, pak policajty s brokovnicí u pumpy nebo banky, včera městské policajty na čtyřkolkách a taky turistickou policii. Tady tohle je policie federální. Mají velké pickupy Dodge s rámem na korbě, aby se tam policajti udrželi. Několikrát za večer jsme viděli kolonu těhle pickupů projet městem … vždycky osm aut, na každém pět policajtů na korbě a k tomu další čtyři osobní auta. Policajti stojící na korbě mají kukly, neprůstřelné vesty a samopal v ruce. Ne na zádech, jako jsme viděli jinde. Asi to má nějaký důvod, že zrovna v tomhle městě jezdí tahle vyzbrojeni. Večeříme v hospodě kousek od hotelu a po dvou měsících zase vidíme déšť, ale za chvíli přestane. Proti dnešnímu ránu je tu zase hodně teplo a vlhko, protože jsme u moře. Sedíme na zahrádce hospody a na ulici přijde nějaký kluk a začne falešně zpívat, vydělává si na živobytí mučením hostů svým zpěvem. Bylo potřeba se ho zbavit. Nejlepší jak se někoho zbavit je zaměstnat ho. A jelikož nám dochází cigarety tak mu pomocí mimiky vysvětlím ať skočí někam pro dvoje Marlbora. Pochopí a odchází čímž nastalo v restauraci kýžené ticho. Za chvíli se vrací a přináší skutečně cigarety, ale nese jenom jedny. Zřejmě neměl u sebe tolik peněz, aby koupil dvoje najednou. Jedny cigára tady stojí 40 pesos (60 Kč), tak dostává 100 pesos (150 Kč), aby došel koupit ještě jedny. Jsme zvědaví, jestli se vrátí s cigáry a zbytkem peněz, nebo ho už neuvidíme. Přišel. Tak dostal 50 pesos navrch jako spropitný a byl opravdu nadšen. Ještě se nám představil, jmenoval se Pedro. Dneska si vydělal 70 pesos. Byl tak rád, že nám ještě chvíli španělsky něco vyprávěl a pak zmizel do nočních ulic. Chvíli potom přijela kolona policajtů v osobácích a přišla na večeři. Neměli sice kukly ani vesty, ale svoje M16 si vzali s sebou. Dneska po cestě taky Nadžúhu vyplašili na pumpě … šel jsem se podívat na ananasové pole opodál a u Nadi zastavilo najednou auto se třemi chlapy. Jeden vyskočil a běžel k ní. Myslela si, že ji chce unést, ale nakonec se bohužel ukázalo, že chtěl jen připálit cigáro, mohl jsem mít klid. To má z těch amerických strašidelných historek o Mexičanech, které jsme denodenně poslouchali v USA.

602448_527074090636379_2117383922_n

28.11.2012 Ciudad del Carmen, Mexiko
Dneska chceme dojet do Campecha, tak jedeme částečně po dálnici a pak příjemnou okreskou. Krajina se změnila na subtropickou – palmy, hodně zeleno, vedro a vlhko. Po levé ruce máme Alantik, respektive Mexický záliv. V jednom desetikilometrovém úseku je asi 100 retardérů a tak jedeme skoro půl hodiny krokem. Jsou tak vysoké, že škrtáme břichem motorky, což je dost o nervy. Po dlouhém mostě přes moře přijíždíme do Ciudad del Carmen a z mostu vidíme hejno delfínů, kteří tam v mělké vodě loví. V hospodě kecáme s místním, který lámanou angličtinou konverzuje o životě v Mexiku. Pracuje jako bagrista na ropné plošině státní společnosi Pemex. Je spokojený, vydělává kolem 2 500 USD/měsíc, což je tak pětinásobek průměného místního platu. Jen si stěžoval, že neměl tři roky dovolenou. V restauraci nám každou chvíli nabízí pouliční prodavači svoje zboží … CD, bonbóny, žvýkačky, balónky, sem tam přijde někdo zahrát na kytaru nebo trumpetu. Není to příjemný pohled na lidi, kteří se musí živit takhle zoufalým způsobem. I tohle město je podobné těm ostatním. Na náměstí je několik set let starý kostel a kašna a zbytek města bordel a neudržované baráky. Večeříme poměrně hnusnou fajitu a odnášíme si do hotelu dvě piva. Číšník nás odchytl, že to nejde. Mysleli jsme, že potřebuje asi ty láhve, ale jak jsme zjistili druhý den, tak ani tady se nesmí veřejně na ulici nosit alkohol. Jedině schovaný v pytlíku, jako v USA.

29.11.2012 Mérida, Mexiko
Vstáváme brzy ráno a už je vedro jako blázen. Jedeme cestou podél moře a koukáme na bílé pláže a modrý oceán. Dneska nás dvakrát zastavila federální policie a chtěli vidět doklady naše i motorky. Kupodivu to vždycky prošlo hladce, bez požadování úplatku. Odpoledne přijíždíme do Meridy. Ceny hotelů jsou kvůli turistům kolem 100 USD/noc. V místní tržnici si dáváme výbornou polévku – výnikající vývar s hodně citrónem. Pak si jdu nechat ostříhat pleš do plešata a ta bába v holičství má nejen tupý strojek a nůžky, ale i ruce. Tahá mě a zajíždí strojkem až do nosu atd. Zřejmě chce, abych na ní nezapoměl. Vybavení holičství je jako z doby Oldřicha Nového nebo spíš z dob ranné kolonizace. Mérida je staré město plné koloniálních domů, kostelů a náměstí, ale hodně turistická. Sháníme hospodu na večeři a líbí se nám jedna přímo na náměstí. Sedí se tam na malých balkónech patro nad ulicí – jeden balkón, jeden stůl. Blbý je, že jídlo bylo naprosto hnusný a víno taky. Tak aspoň, že Corona byla normální.

559916_527824947227960_1887409565_n

30.11.2012 Cancún, Mexiko
Ráno vyjíždíme brzy a jdeme se podívat na mayské pyramidy Chichén Itzlá, což je opravdu pěkná podívaná – staré indiánské pyramidy. Všude jsou milióny stánků se suvenýry s dost neodbytnými prodavači. Kupujeme malované lebky, dýmky a masky. Cenu usmlouváme vždycky tak pětkrát méně, než chtějí původně, ale nedělám si iluze, že by se to nedalo sehnat jinde a levněji. Cancún není Mexiko. Je to americká rezervace, i když s krásnou pláží. Obrovské betonové hotelové komplexy, značkové obchody kam se podíváš, řetězce všech amerických restaurací, víc bílých než černých a uprostřed laguna s krokodýly. Bydlíme v hotelu Crystal hned na pláži a z pokoje máme z balkónu výhled přímo na azurové moře a bílou pláž. A to za 120USD/noc. Za tyhle prachy jsme v Kanadě bydleli v mobileheimu. Večeříme v Chilli´s přímo na pláži a je to super.

1.12.2012 Chetumal, Mexiko
Ráno si přivstaneme a už v 9 hodin jsme na pláži. Do moře sice nevlezeme, protože nebylo moc teplé, ale poležet si na lehátku na bílém písku a na sluníčku 1. prosince není vůbec špatný. Je trochu zataženo, ale pořád dost teplo, tak kolem 30C. Asi za hodinu a půl nás to přestalo bavit, tak vyrážíme dál, směrem k hranicím s Belize. Jedeme podél pobřeží přes Playa de la Carmen a Toluku, kde se zastavujeme zase na pyramidách. Je to velmi rozsáhlý komplex přímo na břehu Karibiku. Nádhera! Bílý písek, modré moře několika odstínů, zelené palmy a všude zachovalé zříceniny pyramid. Je hrozný vedro. Všude kolem pobíhají varani a leguáni. U východu potkáváme skupinku Čechů, kteří se zrovna hádají s ochrankou. Nemůžou nějak pochopit, že je tam zakázáno filmovat. Může se jen fotit. Chtějí na ně zavolat policii, tak se jim snažím vysvětlit, ať se na to vykašlou a nedělaí tam bordel. Pokřikují česky, na mexickou ochranku, že si koupili lístky, tak prostě budou filmovat. Jsou to takoví ty típci v sandálech a fotbalových účesech a kraťasech od Vietnamců. No jo no, dál už to komentovat nebudu. Sedáme na moto a jedeme dál, až do pohraničního města Chetumal, kde si dáváme dobrou večeři a pak jdeme do baru naproti hotelu. Později v noci se tam něco semele a končí to příjezem policajtů. Naštěstí se to obešlo bez střelby.

Pokračujte s námi do Belize.


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2021 www.worldismine.com