Spojené státy nás příjemně překvapily...

Přijeli jsme z Kanady.

DSC_1394

1.10.2012 Calgary, Kanada – Duck Lake, Montana
Ráno vyrážíme z Calgary směr Montana a národní park Glacier. V Kanadě jedeme po skoro dálnici samou rovinou, kde není na co moc koukat. Silnici lemují klasické ranče s pastvinami, nekonečná pole a pasoucí se dobytek. Na hranicích Kanady a USA kupujeme v duty free litr Jack Danielse za 400 Kč, což je super cena. Pasová kontrola probíhá bez problémů, jen Američani se trochu trápí s vyplněním karnetu k motorce. Ale pak to dají nějak dohromady. Zajíždíme do indiánské rezervace Blackfeet a nocujeme v opuštěné lodge u jezera Duck Lake. Příjemný podnik, dobře tu vaří i prodávají alkohol. V hospodě sedí běloši i indiáni dohromady, tak co víc si přát. Místní nás varují, že zítra večer, nejpozději pozítří, bude sněžit a že bychom měli vyměnit HD za auto. Doteď nám počasí přálo, tak zítra asi budeme muset vzít za hefty a pálit to někam na jih, abychom tu nemuseli zůstat do jara.

DSC_1457

2.10.2012 Duck Lake – Great Falls, Montana
Vyrážíme opět za slunečného počasí do národního parku Glacier. Bohužel je po sezóně, takže krásná silnice skrz celý park je už uzavřená a pouští nás jen 18 mil tam a zpátky, ale docela vysoko…byli jsme v nadmořské výšce přes 1 600 m n.m..Za 80 USD kupujeme pro oba permanentku platnou na 1 rok do všech národních parků USA. Jinak extra vstup sem by stál pro oba 25 USD, takže tohle se rozhodně vyplatí. Tahle roční permice se dá koupit v kterémkoliv parku po celých Spojených státech. Glacier NP je mnohem hezčí, než byl NP Jasper v Kanadě. Sice jsme neviděli žádná zvířata, asi jsme neměli štěstí, ale příroda je tu úžasná. Cesta vede mezi skalami, borovicovými lesy, samá zatáčka, ledovce a jezera, barevné lesy a krásné výhledy. Odtamtud míříme rovnou do 500 km vzdáleného Yellowstone NP. Celé tohle území, včetně NP Glacier, patří do indiánské rezervace Blackfeet. Projíždíme indiánskými městečky a vesnicemi a jsou o dost jiná, než ta kanadská. Každý indián má před svým domem minimálně čtyři autovraky, což ale zdaleka není takové množství vraků, jaké má na zahradě můj soused v Roztokách. Kolem domů je vždycky bordel a celkově jsou, včetně okolí, dost neudržované. Překvapuje nás, že po dlouhé době vidíme prodávat alkohol přímo v samoobsluze a dokonce za normální ceny. Plechovka piva vyjde něco přes 1 USD a Marlboro 7,50 USD. Proti Kanadě jsou to o dost normálnější ceny. Cestou jsou nekonečné planiny beze stromů, pole a pastviny s pasoucím se dobytkem, sem tam stádo koňů. Míjíme klasické ranče s velkou branou u cesty. Na bráně je vždy nápis se jménem ranče a varování, že se jedná o soukromý majetek a vstup je tedy na vlastí nebezpečí. Pak vede dlouhá cesta někam do dáli mezi pole a samotný ranč a ostatní budovy jsou téměř ze silnice neviditelné. Dnes končíme ve městě Great Falls, kterým protéká řeka Missouri a spíme v příjemném motelu za 70 USD, což není sice málo, ale pořád lepší než na severu, kde jsme se pod 100 USD za noc nedostali. Vaříme večeři na Trangii – vařené brambory, lunchmeat a popíjíme Jack Daniel´s z kanadského duty free. Do dneška mi tohle pití moc nejelo, ale s ledem, limetkou a Colou, je to docela příjemný pití.

DSC_1656

3.10.2012 Great Falls – Livingstone, Montana
Jak jsme tak včera popíjeli Jacka, tak jsme byli u toho, když kolem 2 hodiny ráno začalo sněžit. Nejdřív to byl spíš takový déšť se sněhem, ale za chvíli už začalo regulérně chumelit a do hodiny byla motorka zasněžená. Ráno to vypadalo nadějně, sníh odtál, byla jen dost zima a trochu poprchávalo, ale nebylo to ani na nepromok. Za městem ovšem zase začal padat déšť se sněhem, takže u pumpy nepromoky navlíkáme. Během krátké chvíle zase začalo chumelit a tak si užíváme krásného dne s vánoční atmosférou. Po cestě jsou pole zapadaná sněhem, smrky jako z vánoční pohlednice a pořád chumelí a chumelí. Silnice naštěstí zůstává pořád jen mokrá, sníh na ní taje. Stavíme na jídlo v malém městečku, kde si dáváme vynikající gyros, který je připraven z polotovarů. Tedy žádný maso na jehle se tam nikde netočí. Když jim říkáme, že jedeme do Yellowstone, křižují se a povídají o sněhové bouří a dvaceti centimetrech sněhu. Posílají nás do místní stanice Rangers, ať si jdeme ověřit info, jak to vypadá s cestou. Dozvídáme se, že cesta do Livingstone, kam mám dnes namířeno je průjezdná, takže za silné chumelenice jedeme dál. Najednou se asi v 10 km úseku objeví na silnici tří centimetrová vrstva mokrého sněhu. Jedu maximálně 40 km/hod, někdy i méně. Helma se mi mlží,zvedám plégo nahoru a v tom nás zrovna předjíždí auto. Totálně nás tím mokrým sněhem ohodilo a já to dostanu díky tomu otevřenému plégu rovnou mezi oči. Chumelenice pokračuje až do Livingstone, takže se rádi ubytujeme a tentokrát narazíme na nejlevnější motel, co jsme tu zatím viděli. Cena je 55 USD/noc a je čistý a naprosto srovnatelný s těmi dražšími. Nakupujeme maso k večeři a tentokrát máme pravý, český a nefalšovaný guláš s kolínkama.

DSC_2040

4.10.2012, Livingstone, Montana – NP Yellowstone, Wyoming
Ráno je podstatně přívětivější než to včerejší. Je sice kolem 0C, ale aspoň nesněží. Kolem poledne odjíždíme směr Yellowstone NP, což je ještě asi 130 km. Cestou opět míjíme ranče, pasoucí se koně a dobytek. Vjíždíme do parku za docela pěkného počasí. Je sice dost zima, ale svítí slunce a hlavně neprší ani nesněží. Od začátku je v tomhle parku víc zajímavých věcí než v kanadském Jasperu. Všude je spousta gejzírů a vulkanických pramenů, malé, větší i obrovské. Valí se z nich pára, bublá vařící voda a všude je cítit síra. Musí se chodit jen po vyznačených cestách, protože jinde by se mohla pod člověkem země propadnout a mohl by šlápnout do nějakého horkého jezírka. Po cestě jsou husté borovicové lesy a z dálky je vidět, jak se z nich kouří. To jsou zase gejzíry, který jsou tady prostě všude. Největší a nejznámější gejzír se jmenuje Old Faithful a v pravidelných intervalech chrlí do výšky horkou vodu. Všude kolem je spousta páry a voda stříká na všechny strany. Kolem gejzíru jsou všude lavičky a hordy turistů a to i teď, mimo sezónu. Takže v sezóně to tu musí být, jak na zápase New York Rangers. Ubytováváme se v chatě kousek od gejzíru a i když za ní chtějí 175 USD/noc, jsme rádi, protože se začíná stmívat a v tuhle roční dobu je většina ubytovacích zařízení zavřená, takže si není z čeho vybírat.

DSC_2083

5.10.2012, NP Yellowstone – Jackson Hole, Wyoming
V noci na dnešek mrzlo a tak ráno byla motorka celá namrzlá. A ještě jsme ráno zjistili, že debilní havran vyklovala z předního revmakrytu naše PEPO (pevný podpalovač), které jsme tam měli schované na podpalování grilu. Tohle americké PEPO smrdí úplně stejně jako to naše, tak mi hlava nebere proč zrovna tohle vrána sežrala. Horší bylo, že ta bestie svými drápy udělala díry do sedadla a do přední i zadní opěrky. A to jsem dost vytočenej, protože ty díry jsou v nafukovacím Road Zeppelin, který je fakt dost drahý. Skočíme se ještě jednou podívat na gejzír Old Faithful a fotíme ho a točíme v krásném slunečném počasí. Pak jedem dál parkem a pokračujeme do dalšího NP Teton. Po cestě si prohlédneme nádherná termální jezera s křišťálovou vodou u kterých je vidět až na dno. Okolo nás se prochází stádo laní a vůbec jim nevadí, že okolo hulákají Japonci ze tří autobusů. Dneska končíme v perfektním městečku Jackson Hole na kraji národního parku Teton. Je to tu perfektní, celé ve westernovém stylu včetně domů, chodníků, lidí a vůbec. Všude pořádek, milí lidé, parky, spousta restaurací a barů. Dáváme si steak a pak jdeme do baru, kde mají místo barových židlí koňská sedla, což sice vypadá krásně, ale sedí se na tom děsně.

DSC_2292

6.10. 2012, Jackson Hole, Wyoming – Idaho Falls, Idaho
Slunce svítí, je dost teplo a celým Wyomingem byla krásná motorovačka. To trvalo do té doby než jsme vjeli do Idaho. Z hornaté krajiny s řekami se stala nudná placka. Idaho Falls je hnusné americké město, kde není nic kromě toho, že jsou tu zatím nejnižší ceny, co jsme po cestě viděli. Marlboro za 4 USD a pivo na pumpě za 1 USD. Takže je to tu levnější než u nás. V Idaho se neplatí daně z příjmu, tak asi se snaží nalákat lidi, aby v tomhle – dle našich zkušeností – děsném státě žili.

DSC_2484

7.10. 2012 Idaho Falls, Idaho – Ogden, Utah
Odjíždíme z nudného a hnusného Idaho Falls, tak aspoň že je zase 23C. Ujíždíme po dálnici, abychom byli rychle pryč směr Salt Lake City, takže motorovačka o ničem. Příroda taky o ničem a končíme ve městě Ogden, abychom se nemotali večer v Salt Lake City. Hledáme ubytování a dva motely byly úplně nepoužitelný smradlavý díry a samý pochybný existence v nich. Na třetí pokus najdeme slušný motel za 50 USD/noc a na Trangii si uděláme buřtguláš a pak jdeme spát.

DSC_3506

8.10. 2012 Ogden – Richfield, Utah
Po ránu se zastavujeme u HD dealera v Ogdenu a kupujeme naviják na tourpack, který se nám cestou urval a taky pár suvenýrů. Pokračujeme dál přes Salt Lake City po Interstate, abychom se vyhnuli zácpám ve městě. Za městě se napojujeme na silnici číslo 89, která je v mapách značená jako scénická a jedeme mezi horami a farmami až do Richfieldu. Utah je ze 60% mormonský a taky všechny kostely po cestě nesly jméno Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů. Ve městě Manti jsme viděli jeden z jejich majestátních Templů. Celý bílý, obrovský a na jediném kopci ve městě je vidět ze všech stran. Do mormonských chrámů smějí chodit jen členové jejich církve, takže normálně se tam člověk nedostane. Slyšeli jsme, že právě v Utahu bude problém sehnat alkohol, ale pivo mají normálně na pumpě i v sámošce, což je americký nadstandard. Víno a kořalku měli v sámošce zatím jen v Montaně a na Aljašce byl veškerý alkohol, včetně piva, jenom v liquer shopu 5 mil od města. Dneska bydlíme v kempu Koa a máme super dřevěnou chatičku s grilem, koupelnou a kuchyní za 90 USD/noc. Večeříme grilované kuře z Walmartu s brambory a salátem. Walmart je super, protože mají nesrovnatelně větší výběr nejen ve všech potravinách. Taky jsem se už konečně nechal ostříhat za 20 USD, což u mě vychází dolar za vlas.

DSC_2531

9.10.2012, Richfield – Springdale, Utah
Kolem poledne jedeme do NP Zion a protože tam chceme být rychle, vezmeme těch 280 km po dálnici. Asi 30 km před parkem začínají nádherné scenérie pískovcových skal všech možných barev. Těsně před parkem nás v nějakém městečku zastavil šerif. Jeli jsme o 10 mil za hodinu rychleji, než bylo dovoleno. Kouká na naší evropskou SPZ a blekotá něco o tom, že s touhle značkou v USA jezdit nemůžeme. Tak mu vysvětluji, že můžeme a ukazuji mu karnet plný razítek a při tom každé úředníkovo oko zjihne. Ukazuji mu i razítko USA, takže motorka jsem byla legálně přivezena a tak tu může i jezdit. Šerif s tím nemá zkušenost, tak se odebere do auta a za pomoci PC kontroluje naši totožnost a vůbec věci kolem motorky. A to jsme mu omylem dali naše pasy, ve kterých zrovna nemáme americká víza. Na to moudrý šerif nepřišel a ani systém mu nevyhodil, že s tímhle číslem pasu sem nikdo nevstoupil. Pak se zřejmě dozvěděl, že tu naše motorka jezdit může a tak ještě zkouší jestli máme pojištění. Ukazuju zelenou kartu, která tu samozřejmě neplatí, ale sežral to, protože si nevšiml, že karta je psaná anglicky, i když drobným písmem. Taky zjišťoval, jestli nemáme zbraně, drogy nebo alkohol. Když jsme mu řekli, že jako cizinci fakt těžko zbraň mít můžeme, jeho odpověď byla, že mnoho motorkářů nosí zbraně. Byl to správný americký šerif a přesně se držel všech úředních postupů. Trochu roztál, až když nám vyprávěl, že byl v Praze a v Českém Krumlově. Ani jsme neplatili pokutu, dostali jsme jen písemnou výstrahu, a pokud nás chytí příště, tak už to bude horší. NP Zion jsou pískovcové skály vysoké kolem 2 000 m.n.m. a všech možných barev, i když převažuje červená. Rozhodně stojí za návštěvu. Krásná motorovačka, samé zatáčky, nádherné výhledy, prostě Amerika!

DSC_2555

10.10. 2012, Springdale – Bryce Canyon, Utah
Dnes posíláme domů druhý balík. Zbavujeme se stanu, karimatek, spacáků a elektricky vyhřívaného oblečení. Je toho 13 kg a v motorce se konečně udělalo trochu místa. Projíždíme ještě jednou Zionem, ale je pod mrakem a tak se všechno jeví proti včerejšku víc obyčejné. A skály, jak nejsou sluncem nasvíceny, ani tolik nevynikají. Po 160 km dorazíme do NP Bryce Canyon. Všude jsou pískovcové skály, které vypadají jako varhany a další neuvěřitelné tvary. Vidíme kamzíky, ale to už nás ani nepřekvapí. Spíme nedaleko parku v motelu za krásných 75 USD/noc a dáme obligátní lunchmeat na Trangii.

DSC_2784

11.10.2012, Bryce Canyon, Utah – Kayenta (Monument Valley), Arizona
Po ránu bylo pěkně, ale pak se zatáhlo a začalo dokonce pršet. Jedeme přes město Page, které leží u přehrady na řece Colorado na území kmene Navajo. Město vzniklo v 50. letech, jako ubytovna pro dělníky, kteří stavěli přehradu. Pokračujeme do Monument Valley – asi 160 km do města Kayenta. Cestou projíždíme indiánskou rezervací a zase jsou to zanedbané domky s bordelem okolo. V Kayentě se ubytujeme v předraženém motelu za 220 USD/noc! Prý mají vrchol sezóny. Ale pokoj je luxusní s terasou a výhledem do zahrady a na bazén. Jdeme nakoupit a před sámoškou se potloukají žebrající indiáni. Alkohol tam samozřejmě nemají, protože jsme v indiánské rezervaci. Jinak všichni členové kmene Navajo vypadají úplně jinak než třeba Blackfeets. Mají mnohem kulatější obličeje a vypadají spíš jako Mexičani. K večeři ohříváme hotové hovězí s gravy (americká hnědá omáčka) a vaříme si k němu kolínka. Bylo to výborné. Pak začne venku foukat děsný vítr a v televizi akorát hlásí v téhle oblasti malá tornáda.

DSC_3024

12.10.2012 Kayenta (Monument Valley), Arizona – Cortéz, Colorado
Po ránu je hnusně, fičí hrozně silný vítr a jsou silné přeháňky. V noci byla bouřka a možná i ta tornáda. Naštěstí kolem poledne se počasí uklidnilo, i když pořád to vypadalo na déšť. Vyrážíme a do Monument Valley to máme jen asi 200 km, takže jsme tam hned. Park leží na území kmene Navahů, takže tam neplatí naše předplacená permanentka národních parků. Ale vstupné je jen 5 USD na osobu. K hlavním mohumentům je zakázáno jezdit na motorce, protože tam je jen písečná cesta. Ale nemůžeme si nechat uniknout tuhle příležitost, takže se na zákaz vykašleme a jedeme až k monumentům, abychom nasekali co nejlepší fotky. Přece si nenecháme utéct Ameriku nejameričtější! Je to nádhera. Krajina je fotogenická a rozhodně to stojí za to. Potom to pálíme na Four corners, což je hranice čtyř států: Arizona, Utah, Colorado a Nové Mexiko. Děláme povinné foto – každá ruka a noha v jiném státě a jedeme dál, protože se už stmívá. Dnes končíme ve městě Cortéz a večeříme v místním microbrewery (minipivovar). Ochutnáváme všechny skvosty, které si sami vaří a nedá se pít ani jedno, takže končíme u Budweiser amarounu. Večeříme poměrně slušný steak a lososa.

DSC_3099

13.10.2012 Cortéz – Pagosa Springs, Colorado
Jedeme do Mesa Verde a po ránu je docela zima. Pueblo je postavené asi ve výšce 2 500 m n.m.. Jsou to krásné domky pod skalním převisem, staré asi 800 let. Cestou vidíme kojota a mustangy. Krásná jízda serpentinami a lesy a vůbec pěkná krajina až do Pagosa Springs – udržovaného horského střediska, které těží z lyžařské sezóny a svého umístění. Večeříme v asijské restauraci super polívku Tom-Yam a ostatní taky ušlo. Jen jedna sklenice na pivo smrděla myčkou a druhá lednicí.
V motelu s námi bydlí partička Němců kolem šedesátky, která jede taky po USA.

DSC_3332

14.10. 2012 Pagosa Springs – Waldenberg, Colorado
Cestou z Pagosa Springs je nádherná cesta pro moto horami Colorada. Dostáváme se až do výšky 3 300 m n.m., kde je kolem cesty i sníh. Fotíme zvířata po cestě a míříme do Great Sand Dunes národního parku. Je to tam krásné, taková malá Sahara na úpatí hor. Vůbec nechápeme, kde se tam ten písek vzal. Hornatá krajina končí a jedeme po rovině do malého města Waldenberg, kde kromě motelu za příjemných 50 USD/noc není nic zajímavého.

DSC_3539

15.10. 2012 Waldenberg, Colorado – Garden City, Kansas
Dnes od rána bylo teplo, tak 26C a směřujeme do Kansasu. Krajina se stala dost nudnou. Samá pole s krávami, vepříny a všude smrad. Taky samá rovina. Jedeme po okresce, na které občas jede kamión, ale když jede, tak 130 km/hod. Nudná cesta, ale krásný počasí. Spíme v díře jménem Garden City a všude to tu smrdí kravínem. Nikde žádná garden.

DSC_3879

16.10. 2012 Garden City, Kansas – Shamrock, Texas
Po ránu nás budí mexická pokojská, která chce mít asi brzy hotovo. Bouchá v 9 hodin a ještě je tu o hodinu víc, takže pro nás vlastně v 8 hodin ráno a protože jsme šli spát pozdě, jsme naštvaný. Check out je v 11 hodin, ale my lezeme až v půl dvanácté a Mexičanka je na mrtvici. Dobře jí tak. Pokračujeme Kansasem, ktereý je pořád placateý a o ničem. Projíždíme západním výčnělkem Oklahomy, která je pro jízdu na motu taky o prdu, do Texasu, který se začíná jevit nadějně. Mohlo by to tu být na moto hezčí. Přijíždíme do městečka Shamrock, které leží na legendární Route 66 a ubytováváme se ve starém motelu.
V restauraci vedle si dáváme steak a slečna servírka nerozumí, když chceme k hranolkám “majonéz”. Po několika minutách se rozzáří a povídá: “…..aha…mejonéz…” A to se nás v HD v Kansasu ptali, jestli jsme Kanaďani! Takže přízvuk už máme slušně vybroušený anebo možná si prodavačka nedovede představit vzdálenější zemi, než je Kanada. Dnes je to přesně měsíc, co jsme na cestě a ujeli jsme už celkem 9 010 km!

DSC_4007

17.10. 2012 Shamrock – Dallas, Texas
Před městem začíná zácpa, ale nakonec se odpoledne prodereme k místu, kde zastřelili JFK. Ale za chvíli se stmívá, tak se jen tak rozhlédneme kolem a rozhodneme se vrátit zítra. Hledáme bydlení a najdeme motel za 30 USD/noc. Akorát recepční je úplně na plech, prostředí divný, takže radši mizíme a končíme v Holliday Inn. U každé pumpy mají zdarma reklamní časopisy, ve kterých jsou i slevové kupóny na hotely a motely. A tak máme dneska díky tomu tady noc za 60 USD. Večeříme v mexické Chilli´s, což je síť restaurací po celých spojených státech se slušným jídlem i cenami.

DSC_3929

18.10.2012 Dallas, Texas
Ráno si jedeme znovu prohlédnout místo vraždy JFK. Podíváme se i do muzea, které je v domě, ze kterého se střílelo a to přímo v 6. patře. Muzeum se i tak jmenuje – 6th Floor Museum. Je to zajímavé a pěkně udělané a rozhodně to stojí za návštěvu. Vykysneme tam až do odpoledne a tak zůstáváme v Dallasu i tuto noc a sháníme nový notebook, protože náš máme rozbitý. Zastavujeme se také v místním HD, což je obrovský, pěkný krám i showroom. Nechápu, že HD USA do Evropy nedováží boty s velikostmi na půlky. Tady je mají úplně normálně a k tomu ještě rozlišují i velikosti na šířku – úzké, střední a široké. A to mě fakt točí, protože u nás mi jsou HD boty buď malé nebo velké a hlava mi nebere, když už je vyrábějí, proč je do EU nedovážejí…

19.10.2012 Dallas, Texas – Norman, Oklahoma
V Dallasu je po ránu děsná zácpa a než vymotáme, chvíli to trvá. Dneska byla motorovačka o ničem, dálnice, rovina a 300 km do Oklahoma City. Nocujeme na předměstí v Normanu, abychom se vyhnuli zácpě odpolední a k večeři si dáme fantastické sushi. Japonský kuchař to prostě uměl. Už se těšíme na Route 66, kam máme v plánu dorazit zítra.

DSC_3784

20.10.2012 Norman – Elk City, Oklahoma
Podíváme se do oklahomského HD, kde mají zrovna nějakou akci, takže grilují a popíjejí Coca Colu (žádné pivo!) a je tam mraky lidí. Všichni jsou přátelští, vyptávají se odkud jsme, kam jedeme a ptají se, jestli jsme slyšeli o teroristickém útoku v Oklahoma City, který se tu před lety stal. Dodnes tím bohužel celé město žije. Pokračujeme po dálnici dál do centra a najdeme Route 66. Jedeme dál po ní, ale je fakt horor se na ní udržet. Vede nudnou rovinou těsně kolem dálnice a všude kolem nás je jen placatá krajina o ničem. Dnes končíme v Elk City, kde je muzeum Route 66, ale přijedeme pozdě a už mají zavřeno. Okoukneme repliky historických budov alespoň zvenku, jdeme se ubytovat k Indovi do motelu a po mexické večeři jdeme spát. Během naší cesty sleduji průběžně teplotu míst, kudy jsme už projeli a např. v Dawson City v Kanadě, bylo před měsícem 16-18C a teď je tam -20C. Takže jsme to stihli tak tak…

DSC_4363

21.10.2012 Elk City, Oklahoma – Amarillo, Texas
Pokračujeme dál po Route 66 na západ a je to furt to samé – cesta podél dálnice, placatá krajina a samé krávy. Na staré poště na Route 66 potkáváme Poláka, který tu žije od roku 1986 a živí se někdě na severovýchodě jako rybář. Libuje si, jak se má dobře a vydělá si 200-300 tisíc USD/rok. Route 66 občas končí v poli na něčím pozemku, tak si musíme koupit její itinerář nebo mi jebne. Odpoledne přijíždíme do města Amarillo před vyhlášenou restauraci Big Texan Steak House, od které očekáváme, že to bude podobná atrakce, jako třeba pražská hospoda U Fleků. Jsme mile překvapeni, sedáme si na bar, kde se může dokonce i kouřit a tak si po mnoha týdnech dáváme pivo a cigáro dohromady. Pivo je poměrně slušné a kecáme s texaským kamióňákem o životě v USA. Dnes spíme přímo v jejich motelu a čekáme nějakou raketu. Za 80 USD/noc je to luxusní ubytování. Na večeři jdeme samozřejmě k nim na steak a zrovna jeden nešťastník zkouší sníst za hodinu ten jejich 72 oz (2 kg!) steak. Fotím ho a pak zjišťuji, že je to člen MC Mongols. Figuru na to, aby to snědl má – váží kolem 150 kg – ale nesežral ani půlku. Chvilku lituji, že jsem to nezkusil taky. Ne proto, že bych měl ambice to sníst, ale proto, abych si mohl říct….”jedl jsem to.” Ale ten T-bone (20 oz) mi to vynahradil. Byl fakt luxusní. Pivo mají dost silný, měl jsem jich tak pět a bylo dost.

DSC_4403

22.10.2012 Amarillo, Texas – Tucamcari, Nové Mexiko
I dneska ráno nás pokojská honila z pokoje. Nekopala do dveří, jako v levnějších hotelech, kde v 9 hodin ráno řvou :”house keeping…”, ale pro změnu nás budili telefonem. Další povinná zastávka tady na Route 66 je Cadillac Ranch. Tak to nás fakt dostalo! Není to nic… jen asi 10 vraků aut zapíchlých v poli a nastříkaných sprejem! Našli jsme si taky jeden sprej, kterých se tam všude válí mraky, aby zřejmě podtrhli to umělecké dílo a jeden Cadillac jsme taky posprejovali.

DSC_4479

Pokračujeme do Adrianu, kde je Midpoint (prostředek) Route 66. Taky tu sice není nic jiného, ale aspoň stará hospoda a lá 50. léta, kde se dobře najíme a koupíme podrobný itinerář Route 66, který máme sice úplně stejný doma, jen jsme ho zapomněli vzít. Za hranicemi Nového Mexika se konečně placka změní v zajímavější krajinu. Dnes končíme v Tucamcari, v proslulém motelu z roku 1939 jménem Blue Swallow, kde svého času, na cestě po Route 66, přespal i Al Capone. V prodejně antik kupujeme stříbrné půldolary z období před válkou a taky ty válečné. Dolar mi někdo vyfoukl 2 hodiny přede mnou. Taky si za 20 USD kupuji neuvěřitelný červeno-bílý kulatý odznak s hákovým křížem uprostřed. Někdo z amerických vojáků si ho po 2. světové válce přivezl sem a já ho teď zase zpátku odtáhnu do Evropy. Rozhodně nejsem žádný nácek, ale připadá mi, že te odznak má prostě svůj příběh. K večeři je Čína a stála za prd.

DSC_4633

23.10. 2012 Tucamcari – Santa Fe, Nové Mexiko
Odbočujeme z hlavní trasy Route 66 na Santa Fe, kde vedla tahle slavná cesta do roku 1937. Krajina je už zajímavá a je na co se koukat. Dost fouká vítr a protijedoucí kamión nás málem díky silnému větru sundal z motorky. Možná je to i tím, že Santa Fe leží kolem 2 000 m n. m.. Jdeme se podívat k místnímu dealerovi a je to zase obrovský krám i showroom. Končíme v motelu a necháme si doporučit nějakou hospodu. Večeříme jak jinak, než v mexické a jídlo bylo fakt super.

24.10. 2012 Santa Fe – Gallup, Nové Mexiko
Po ránu je docela frišno a možná je to taky tím, že jsme vstali už v 9 hodin. Na snídani ve Starbucks potkáváme místního motorkáře na BMW, který nás – jako všichni – straší s Mexikem a poradí nám super cestu v Severní Karolíně, která se jmenuje Tail of The Dragon. Pak už se udělalo teplo, ale pořád dost fouká. Projíždíme hlavním městem Nového Mexika – Albuquerque a zastavujeme se v HD. Je zrovna v rekonstrukci, takže všechno přesunuli do stanu naproti. Kecáme tam s veteránem z Vietnamu a pokračujeme dál po Route 66. Bez knížky s podrobně zakreslenou trasou, by to nebylo vůbec možné. Krajina je moc pěkná, typicky americká…suché vyprahlé stepi a na horizontu červené pískovcové skály. Staré, opuštěné a rozpadlé motely kolem Route 66 působí trochu depresivně asi jako prázdné srbské domy v Chorvatsku. Spíme v hotelu El Rancho v Gallup. Je to krásný, starý hotel z roku 1937 s obrovskou westernovou vstupní halou. Nocovalo tu spoustu slavných lidí jako např. R. Reagan v mládí, když byl ještě hercem, H. Boghard, K. Hepburn, G. Peck, K. Douglas a další herci 30. a 40. let. Hotel totiž patřil filmovým magnátům a v okolí se hodně natáčelo. Z novodobých osobností pak třeba G. Bush. Jednotlivé pokoje se jmenují podle herců a ten náš byl velký, staře zařízený, za ním kuchyň a z ní východ rovnou na zahradu k bazénu. Prostě paráda. Večeříme v hotelové restauraci, suprovou domácí kuchyni a po pár drinkách v jejich klasickém baru, jdeme spát.

DSC_5003

25.10.2012 Gallup, Nové Mexiko – Flagstaff, Arizona
Ráno v El Rancho snídáme typickou mexickou snídani – omeletu s rajčaty a jalapeňos a pak jedeme směr Meteorit kráteru krásnou krajinou – americkou Amerikou. Stavíme u Continental Diveded, což je hranice rozvodí řek. Na východ od něj tečou všechny řeky do Atlantiku a na západ do Pacifiku. Meteorit kráter je asi 20 km od Route 66 a je to celkem zajímavá ďoura o průměru cca 1 200 m. Meteorit, který sem před 50 tisíci lety spadl, letěl neuvěřitelnou rychlostí 18 km/s. To musela bejt prda! Meteor kráter zase nespadá pod národní parky USA, takže nám neplatí náš pas a platíme 16 USD/osoba, ale stojí to za to. Kupujeme úlomek meteoritu a nezbytné samolepky. Nocujeme ve Flagstaff a večeříme v řecké restauraci bez licence na alkohol. Na dveřích mají vylepenou vyhlášku, že mají požádáno o licenci a každá osoba bydlící v okruhu 1 míle, může dát proti tomu protest. Takže jim držíme palce, aby jim to dopadlo. Řecký majitel, když viděl naše zklamání z toho, že nemají alkohol, nám potají nalil panáka rakije. Jídlo bylo dobré, ale po příchodu na motel nás prohnalo a bojujeme mezi sebou o místo na WC.

DSC_4960

26.10.2012 Flagstaff – Williams, Arizona
Uhýbáme z Route 66 na Grand Canyon. Krásná motorovačka a úžasná krajina…kaktusy, skály, prérie. Zajíždíme k první vyhlídce na Grand Canyon kde není asfalt, jen kamenitá offroad cesta. Nebylo vůbec jednoduchý udržet motorku ve vertikální poloze. Taky při zpáteční cestě jsem se na těch šutrech neudržel a motorka spadla na bok. Hned přiiběhli indiáni, kteří tam prodávají suvenýry a ostatní turisti včetně dvou Němců a pomohli mi motorku zvednout. Pak mě drželi, abych neztratil balanc, dokud jsem se nedostal na asfalt. Na cestě byly takové kameny, že mi hýbaly řídítky tak, že nebylo možné udržet rovnováhu. Indiáni přiběhli jako první a celou dobu byli daleko aktivnější a ochotnější pomoct, než běloši. Projíždíme Grand Canyon a je to paráda, která rozhodně stojí za to! Zastavujeme na několika místech a prohlížíme ten velký kaňon ze všech stran. Vracíme se na starou dobrou Route 66 a nocujeme ve Williams. Zastavujeme u motelu a hned se k nám ženou nějací Harlejáři, se kterými nakonec jdeme i na večeři. Je to jeden pár z Austrálie a druzí jsou také starší manželé z Indiany. Dobře se s nimi najíme, popijeme i pobavíme. Nejhůř je rozumnět Alanovi z Austrálie. Jeho přízvuk je naprosto děsivý. Pak dáváme pár panáků v báru a na motelu s nimi kecáme skoro až do rána, jako kdybychom se všichni znali už léta.

DSC_5298

27.10.2012 Williams – Kingman, Arizona
Po včerejšku je nám trochu těžko. Mix piva a Jacka není ideální kombinace. Pokračujeme po Route 66, která se konečně odpojuje od dálnice. Konečně vidíme to, co jsme tady čekali…staré hotely, pumpy, krámy a zajímavou krajinu. Stavíme v legendární hospodě v Selingmanu a dáváme si fakt výtečný cheeseburger a nachos se salsou. Opět potkáváme naše americké kamarády ze včerejška – Dina a Susie, kteří jedou po Route 66 stejným směrem jako my a mají taky namířeno do Las Vegas.

DSC_5353

Další zastávka je Hackberry general store, kde mají spoustu starých aut, staré benzínové pumpy a podobné artefakty, které jsou typické pro Matku cest. Na noc zůstáváme i s Dinem a Susie v Kingman. Večeříme v italské restauraci, kde neměli špagety ani italskou kávu. Pijeme Café Americano, které se pít nedá. Kuchař neumí solit ani tady, takže zase musíme všechno dosolovat. Naši US kamarádi nám vysvětlují, že je to kvůli zdraví lidí. A tak se tu jídlo dělá neslané.

DSC_5537

28.10.2012 Kingman, Arizona – Las Vegas, Nevada
Opouštíme šestašedesátku a po dálnici to bereme na Las Vegas, kde jsme přes booking.com objednali hotel The Mirage. Cesta je o ničem, jen se stavíme na přehradě Hoover Dam. Je šílené vedro, parkovat se dá jen na vyhrazených parkovištích a do občerstvení je to daleko. Přehrada zásobuje Las Vegas pitnou vodou a je to fakt ohromná stavba přes řeku Colorado. Všude je mraky turistů, ale je to v podstatě normální betonová přehrada – pro nás nic zvláštního. Moc nechápeme ty návaly turistů a říkáme si, že Temelín by je tedy taky určitě zajímal.
Přijíždíme do Vegas do našeho hotelu a k pokoji se musíme se všema báglama z motorky propracovat přes úplně celé kasino. V baru si pak dáváme něco k pití za naprosto přepálenou cenu. Večer se jdeme podívat do downtown na známou Fremont street, kde je obrovská obrazovka, která překrývá skoro celou ulici a každou hodinu tam pouští deseti minutovou show. Vracíme se do hotelu a večeříme v hotelové restauraci docela dobrou sekanou s kaší. Tahle restaurace se chlubí tím, že jejich sekanou jedli i všechny slavné osobnosti, které v tomhle hotelu spali. Pak zkoušíme štěstí v ruletě a když jsme mínus 500 USD jdeme si k ránu lehnout.

DSC_5891

29.10.2012 Las Vegas, Nevada
Zastavujeme se v HD pro nějaká trička a pak jedeme za Dinem a Susie do hotelu. Domluvili jsme se, už před pár dny, že budou bydlet ve stejném hotelu jako my. Dáváme pár piv u nich na pokoji a koukáme z okna na soptící umělý vulkán před naším hotelem. Z týhle imitace sopky jsou naši američtí přátelé úplně vedle. My na to koukáme evropskýma očima a jsme tak akorát překvapeni, co může Američany fascinovat. Pak jdeme sami okouknut město a obědváme v HD café, což je barák, kterému kouká ze štítu obrovský kus motorky. Ceny jsou zase docela napálený – pivo kolem 10UD a ty kuřecí křídla co jsme jedli, nic moc. Chceme našim přátelům ukázat něco z evropské kuchyně, tak je na večeři bereme do německé restaurace, což je kopie jedné mnichovské hospody. Vypadá to tam trochu jako na nádraží … je to obrovská místnost s dřevěnými stoly a lavicemi a samozřejmě je všude dost hluku. Ale hraje živá hudba a pivo i jídlo je standardně německy dobrý. Po jídle si dáváme panáka a dostáváme k tomu ještě od servírk pádlem přes prdel, což byl poměrně bolestivý zážitek. Našim přátelům to německý jídlo zase až tak úplně nejelo, ale tvářili se statečně. Pak si ještě ve vedlejším Rock Café dáme jeden drink, ale vzhledem ke kapele, co tam hrála, není slyšet vlastního slova, tak se vracíme do hotelu. Jdeme znovu zkusit štěstí na ruletu a i když nakonc jsme opět mínus 500, aspoň jsme si zahráli o něco déle. Poslední sázka byla 200 na barvu. Zeptal jsem se Nadžúhy, která padne. Říkala, že černá, ale bohužel….Tak jsem jí nařezal, aby se mi aspoň trochu ulevilo.

DSC_6146

30.10.2012 Las Vegas, Nevada
Budíček je v poledne, protože noci v kasinu jsou dlouhé. Dneska jdeme dát motorku do servisu po 64 000 km. V servisu nás vyzvedne Dino a Susie a objíždíme s nimi jejich americké sny. Tzn. místa, která znají z TV show. Nejdřív jedeme do zastavárny, kde to vypadá, jak někde na Žižkově. Evidentně v USA o tom mají jiné mínění. Všichni se tam fotí, je tam mraky lidí a všichni chtějí vidět tohle populární místo z reality show. Pak pokračujeme na podobná místa. Na tom jednom restaurují staré věci jako třeba benzínové stojany, juboxy, staré lednice, nápojové automaty apod. a v dalším stará auta.
Večeříme ve steak house řetězci jménem The Outback. Místo dnes vybrali Dino a Susie, protože se asi chtěli po včerejším gastronomickém zážitku v německé hospodě dobře najíst. Je ale fakt, že tady jídlo bylo perfektní. Než se na nás dostalo místo u stolu, šli jsme si všichni vedle do kasina zahrát centový automat a Nadžúha vyhrála 30 USD! Po večeři se jdeme podívat do hotelu Benátky a Ceasar. Oba jsou luxusní a musíme uznat, že perfektně vychytaný. V hotelu Benátky včetně gondol plujících po kanálech se zpívajícími gondoliéry a umělým nebem plným hvězd nad Náměstím sv. Marka. Jen ty holubi tam chyběli…..Večer místo rulety zkoušíme centový automat a k tomu nám furt nosí jako hráčům pití zadarmo. Nacházíme systém, jak tu neutratit velké peníze a přitom si zahrát. V baru tu mají panáka Jacka s kolou za 10 USD, ale když hrajeme centrový forbes, nosí pití zdarma. Ne sice tak rychle jako u rulety, ale to se dá vyřešit dolarem nebo dvěma. Servírka pak běhá jako o závod.

DSC_6233

31.10.2012 Las Vegas, Nevada
Po další propařené noci nás vezou naši kámoši k dealerovi vyzvednout motorku po servisu. Stálo to celkem 1 400 USD za výměnu oleje a nové pneumatiky. Za práci si tu účtují 100 USD/hod. Díly jsou levnější, práce dražší, ale více méně jako u nás. Pak sami vyrážíme na projížďku po městě a jedeme hledat známou ceduli Las Vegas. Je to na jednom konci města, uprostřed chodníku na pruhu trávy. A stojí tam samozřejmě fronta lidí, kteří se tam taky chtějí vyfotit. To mě nemůže odradit od myšlenky, zajet na motorce až těsně k ceduli a vyfotit se přímo tam. Nadžúha je z toho samozřejmě na nervy, ale nemá na vybranou. Zajedu s motorkou na chodník a čekám, až se na trávě udělá místo. Stojí tam nějaká holka a všechny ty lidi organizuje a fotí je jejich foťáky. Kupodivu neprotestuje, když se nacpu s motorkou až k ceduli a docela ochotně nás i fotí. Ale když už po ní chceme několikátou fotku a taky na oba telefony, začne brblat ona i ostatní lidi ve frontě a někdo si dokonce uvědomí, že stojím s motorkou uprostřed chodníku na trávě. Tak radši mizíme. Dneska je Haloween, což se tady docela slaví, takže od setmění potkáváme skoro všechny lidi v kostýmech. A některý jsou fakt drsný….Zvlášť černošky se širokým pozadím si libují v minisukních, které nejsou skoro vidět. Večer jdeme na Burlesque show do hotelu Flamengo, což je první hotel, který začal v Las Vegas fungovat a postavil ho Bugsy Siegel.

1.11.2012 Las Vegas – Beatty, Nevada
Vstáváme v poledne a loučíme se s Dinem a Susie, se kterými jsme strávili čtyři perfektní dny. I slza ukápla. Odjíždíme směr Death Valley, ale ještě dnes nocujeme kousek před údolím, ve městě Beatty. Večeříme v domácí hospůdce hned naproti motelu a za jídlo a pár piv platíme krásných 31 USD. Za tyhle peníze byly ve Vegas maximálně tři piva. Takže jsme zpátky ve světě normálních cen. Kecáme u stolu s místním šerifem a taky s manžely, ze kterých se vyklubou trochu jiní Američani, než jaké jsme potkali doteď. Bydlí v Kalifornii a procestovali 70 zemí světa. Nevěří v Boha, registrují rozdíl mezi ČR a Československem a odsuzují americkou politiku kolem držení zbraní. Cekově je na nich vidět, že cestování a zkušenosti z ostatních zemí jim dali nadhled, který jsme za měsíc a půl naší cesty od místních lidí ještě nezaznamenali. Cítíme se, jako kdybychom si povídali s Evropany a jsme rádi, že i takoví lidé tu jsou. Všechno je to otázka vzdělanosti a přehledu.

DSC_6532

2.11.2012 Beatty, Nevada – Panamit Springs (Death Valley), Kalifornie
Dopoledne posíláme další balík domů, tentokrát s rozbitým počítačem a jedeme do Death Valley. Cestou je krásná krajina s různobarevnými skalami, poušť a dost teplo, tak 30C. První zastávka je Zabriewski Point, ze kterého je nádherný výhled na okolní skály. Tady už je 33C, což ještě jde, ale v létě to musí být masakr. Pak zastavujeme na nejníže položeném místě v USA – Bad Water, které leží 86 m pod hladinou moře. Všude kolem je zkrystalizovaná sůl a je to dost zajímavé. Taky jsme už překročili hranice s Kalifornií, ale žádná uvítací cedule tam nebyla, jen patník. Dál pokračujeme směr Darwin, což je tzv. město duchů … opuštěné město, kde nikdo nebydlí a zbyly v něm jen prázdné baráky. Najednou stoupáme do nadmořské výšky
1 500 m n.m., takže z vedra se stává kosa a musíme se obléknout. Protože se už začíná stmívat, zůstáváme dneska přes noc v parku a bydlíme ve starém motelu s hospodou a večeříme dobrý burger a kuřecí polívku.

DSC_6756

3.11.2012 Panamit Springs – Kernville, Kalifornie
Vyrážíme z Death Valley a slunce pálí jako blázen. Benzín nebereme, protože tady stojí 2x tolik než normálně. Tvrdí, že pumpu pohání generátor, tak se jim to musí taky nějak zaplatit a to včetně režie hotelu, kde jsme včera spali a který jede taky na ten generátor. I když tady 2x tolik znamená, jako u nás normálně. Jedeme krásnou pouští plnou kaktusů, všude hory až do města duchů Darwin. Jedna část města, ta úplně opuštěná, je uzavřená a všude cedule – zákaz vstupu a aktivní miny. Sice se nám to nezdá, ale testovat to nehodláme. V druhé části města žije, dle infa na tabuli, 50 stálých obyvatel. My viděli dva. Všude je šrot, bordel a údajně tu žijí staří hippies. A jestli jo, tak jsou to pěkný čuňata. Po návratu doporučím svýmu sousedovi v Roztokách, jestli se sem nechce přestěhovat. Ještě by tu patřil mezi pořádné. O 50 km dál navštěvujeme další město duchů Keern, který se jeví víc obydlené a uklizenější. Pak už nás pálí suchá nádrž a zůstat tady v pouští bez benzínu, by nebylo to pravé. Takže to pálíme do civilizace do městčka Olancha, kde tankujeme a jíme. Po dalších pár kilometrech se krajina mění z pouště na nádhernou kopcovitou se stromy, lesy a vjíždíme do National Forrest Seqouia. Celou cestu jsou všude ranče, pastviny, kopce a zatáčky. Prostě krásná jízda. Přijíždíme do městečka Kernville a kupujeme v sámošce rybářský lístek na 10 dní pro celou Kalifornii za 40 USD. Prodavačka musí kvůli povolení na ryby vyplnit do formuláře nejen moji výšku a váhu, ale i barvu očí a když se ptala, jaké mám vlasy, tak říkám, že žádné! Spíme v krásném motelu hned nad řekou Kern, která je prý plná pstruhů. My tedy žádného nechytli, ale ostatní rybáři ano, takže chyba bude asi v nás. Když nebyla ryba, opekli jsme si k večeři lunchmeat a taky byl dobrý!

DSC_6851

4.11.2012 Kernville, Kalifornie
Zůstáváme i dnes na stejném místě a zase zkouším rybařit. A zase nic. Pak se jedeme kousek projet podél řeky a jídlo si dáme v místním minipivovaru. Kecáme tam s místními motorkáři z lokálního MC klubu. Ptám se jich, jestli nemají problém s Hell´s Angels nebo Mongoly, ale prý ne, že jsou jen malý lokální klub a tyhle velké kluby nějak neohrožují.

DSC_7375

5.11.2012 Kernville – Three Rivers, Kalifornie
Pokračujeme dál podél řeky Kern směrem na Seqouia NP. Nádhera – kopce, hory, obrovské borovice s ohromnými šiškami, zatáčky a žádný provoz. Jedeme pořád poměrne vysoko, tak kolem 1 500 m n.m.. Borovicové lesy se potom změní v kaktusová pole dole v nížinách a pak v nekonečné plantáže citrusů všude podél cesty. Spíme v Tree Rivers, což je těsně přes vstupem do Seqouia NP, večeříme v místní mexické restauraci vynikající zeleninovou polévku s masovými knedlíky (Albonoiga soup) a něco, čemu říkají španělská rýže, ale chutná to spíš jako české kroupy.

DSC_7458

6.11.2012 Three Rivers – Squaw Valley Motel, (někde za Seqouia NP), Kalifornie
Park je nádherný. Úžasná cesta, hluboké lesy a obrovité sekvoje. Mysleli jsme, že tam budou úplně všude. Sice nebyly, ale i tak je to fantastický – stromy starý 2 500 let! Projíždíme, tak jako všichni, pod padlou sekvojí přes cestu, ve které je vydlabaný tunel. Ten strom tam spadl už v roce 1937 a leží tam furt! Mají tam i jednu nádhernou louku, která je lemovaná kolem dokola obrovskými sekvojemi. Pak šlapeme 700 m pěšky k největšímu stromu na světě, který se jmenuje generál Sherman. A já se ho i přes všudypřítomné zákazy dotknul! Musím!! Největší strom na světě si přece nemohu nechat ujít a nedotknout se ho! Nadžúha nechtěla, protože jí bylo hloupé přelézt zábradlí, které bylo kolem celého stromu. A taky jí trochu vadili ty lidi, kteří už takhle dost blbě koukali na mě. Ale já se dotknul! V parku místy spravovali silnici, takže to byla jízda po bahně, písku a dírách, což s přetíženou Glajdou nebylo úplně fajn. Potil jsem se, jako kdybych měl jít do ringu s Tysonem. Přední kolo ujíždělo kam chtělo, ale ustáli jsme to! Nocujeme kousek za parkem v pidi motelu hned u silnice, protože už
v 17.15 hodin je tma, jak v pytli. Na Trangii děláme naši oblíbenou slaninu s vejci a asi půjdeme brz spát. Není tu wifi ani signál, tak ještě můžeme koukat na TV, ale výsledky amerických voleb budou stejně až zítra.

DSC_7633

7.11.2012 Squaw Valley Motel – Oakdale, Kalifornie
Volby vyhrál Barack Obama. Po cestě jsou zase všude ranče, kopcovitá krajina se suchou zažloutlou trávou a parádní domy na kopcích. Dorazili jsme do NP Yosemite. Už jsme trochu uparkovaní, takže nám to přijde normálka, i když je to zase super. Vysoké skály, řeky, údolí, hluboké lesy, ledovec. Cesta je nádherná, serpentiny a je to tu tak velký, že se tu i turisti rozptýlili a taky je po sezóně, takže všude klídek. Nocujeme v nějaký díře za parkem jménem Oakdale, plné Mexikánů a jeden nám v motelu dokonce nabídne i hulení. Večer koukáme v TV na reality show Zastavárna, což je ten podnik, ve kterém jsem byli ve Vegas. Vaříme si na Trangii hovězí s kolínkama. Dostáváme varování ohledně počasí, abychom se tu moc nezdržovali, že se má zkazit. A taky že jo, druhý den v Yosemitu napadlo asi 5 cm sněhu.

DSC_7828

8.11.2012 Oakdale – San Francisco, Kalifornie
Do San Francisca to máme asi 150 km a před městem klasicky houstne doprava. Taky se ochladilo a začalo lejt. Je to teprve druhý déšť za skoro dva měsíce. Ještě ke všemu na displeji motorky svítí červený klíček – tj. přestala komunikovat jednotka v motorce s klíčem v kapse. Stavíme u pumpy za prudkého lijáku, tankujeme a na motorce vytrvale houká alarm. Ale jako zázrakem ještě startuje. Dáváme do navigace nejbližší HD dealerství a jedeme to opravit. Za 50 USD to spraví. Byly to jen zanešené kotakty mezi baterií a anténou, která komunikuje s klíčem. Dealerství je velké asi jako letištní hangár. Déšť naštěstí přestal a po 30 km jsme v centru města v hotelu přímo u Fisherman´s Wharf, který jsme rezervovali přes kayak.com za rozumných 100USD/noc. Na večeři jdeme na nábřeží do známé části Fisherman´s Wharf, kde je jedna restaurace vedle druhé. Mají skvělou atmosféru a ještě lepší jídlo. Dáváme si rybí polévku, kraba, těstoviny s mořskými plody a halibuta a takhle dobře jsme se dlouho nenajedli. Po dobré večeři jdeme do baru a mají tu 38 druhů točeného piva. Nechápeme, jak jim to může vydržet, ale prý se to nekazí. Akorát zavírali už ve 23 hodin, takže pokračujeme do dalšího baru ještě s jedním brazilským anesteziologem na cestách, kterého jsme tady potkali.

DSC_8360

9.11.2012 San Francisco, Kalifornie
Ráno vstáváme brzy a už v 8,45 hodin jsme na stanici vyhlídkového autobusu. Je docela dost zima a fouká vítr, i když trochu svítí sluníčko. Snídáme v místní pekárně, kde mají konečně normální dobrý evropský chleba a tady z toho všichni mají show.
San Francisco se nám líbí. Autobusem objedeme všechny důležité památky i místa – China town, Golden Gate, hippies čtvrť, radnici, prostě všechno, co je ve městě k vidění. Kolem poledne vyrážíme lodí na Alcatraz. Když jsme na oficiálním webu sháněli lístky, měli vyprodáno měsíc dopředu, což je prý normální. Nakonec se nám podařilo lístky sehnat přes nějakou turistickou agenturu ještě dohromady s prohlídkou města, na kterou jsme nakonec nešli. Loď jede na ostrov chvíli a je tam k dispozici i průvodce, který vypráví o historii a zajímavostech ostrova. Když přijdete dovnitř vězení, dostanete sluchátka a walkman s nahraným textem. Prohlídka ostrova je na několik hodin a rozhodně to stojí za to. Na Nadžúhu po hodině v celách padla depka, že musela ven a už se tam nechtěla vrátit. Je fakt, že to vězení je příšerný. Hrozný je, že San Francisko je z tohohle ostrova nadohled a o to to musela být větší depka pro ty vězně. Dneska večeříme v restauraci Bubba Gump. Jídlo není zdaleka tak dobré, jako včera, ale kolem Forresta Gumpa je tu dobrá show. Personál to má nacvičený fakt dobře. Např. nás zkouší ze znalostí filmu a všude mají blboviny, který s filmem souvisí. Je to rozhodně zajímavý.

DSC_7969

DSC_8042

10.11.2012 San Francisco – Hollister, Kalifornie
Jedeme dál na jih po silnici č. 1, což je nádherná vyhlídková cesta podél oceánu. Odbočujeme na Hollister, kde novináři vytvořili v 50. letech mýtus o “zlých” motorkářích. Celé to bylo založeno na fikci, že tohle město napadli a terorizovali opilý motorkáři. Hollywood natočil film The Wild One, který způsobil vlnu drsně se oblékajících motorkářů, která vydržela dodnes. Dáváme si panáka v legendárním baru Johnnie´s, který je domovským barem MC klubu Boozefighters. Kromě tohodle není v tomhe městě nic zajímavého.

DSC_8439

11.11.2012 Hollister – Morro Bay, Kalifornie
Vracíme se na jedničku a jedeme dál na jih podél pobřeží. Cesta je nádherná, samá zatáčka a celou cestu jedeme podél moře. Po cestě vidíme na pláži stovky válejících se rypoušů sloních. V jednom městě po cestě na pláži na ohromném vysokém betonovém molu, bylo snad všechno místní obyvatelstvo všech národností, barev i věkových kategorií a všichni tam chytali na vlasec kraby. Docela dlouho jsme se na ně vydrželi koukat, i když úlovků bylo tak tak. Je to fakt krásná motorovačka a dneska nocujeme ve městě Morro Bay a večeříme nic moc. Německý buřt s kyselým zelím.

DSC_8521

12.11.2012 Morro Bay – Santa Monica, Kalifornie
Jedeme přes Santa Barbaru, což je super městečko s plážemi a spoustou palem. Dál za městem najednou na pláži vidíme stádo lachtanů. Váleli se tam jen tak a byly jich desítky. Už před L.A. jsme vjeli do zácpy a tak jsme se nakonec ubytovali v motelu v Santa Monice, kde jsme nakonec zůstali tři noci. Motel se jmenoval Seaview Motel, sice byl u pláže, ale na moře z něj vidět nebylo. Odpoledne procházíme molo v Santa Monice, kde končí Route 66. Chvíli tu ceduli s oficiálním koncem téhle slavné cesty hledáme a nakonec ji objevíme asi ve 1/3 dřevěného mola. Hned u ní je stánek se suvenýry R66. Taky je tu spoustu jiných atrakcí jako třeba kolotoče, různé stánky, restaurace a taky mraky lidí. Večeříme v řecké restauraci v downtown a pak procházíme pěší zónu plnou krámů. BTW tady se nesmí kouřit ani na pěší zóně a musí se chodit až za roh, kde jezdí auta! Ta řecká restaurace byla první, kterou jsme v životě viděli která nebyla modrá tak, jako jsou všechny řecké restaurace na světě.

DSC_9047

13.11.2012 Santa Monica, Kalifornie
Jedeme se podívat do Beverly Hills a na chodníku od nějakého mexického týpka kupujeme mapu baráků všech slavných lidí. Takže lehce najdeme dům M. Jacksona, E. Presleyho, J. Nicholsna a dalších. Pak se jedeme podívat do Malibu a po okolí. Taky se chceme vyfotit u nápisu Hollywood, tak chvíli kroužíme a nakonce najdeme luxusní místo ve vilové čtvrti těsně pod kopcem s nápisem Holywood. Lepší fotku jsme snad ani mít nemohli! Nevynecháme ani Walk of Fame – chodník slávy – se zlatými hvězdami. Začátek téhle ulice je spíš špinavější a je tam i dost divných lidí, ale kolem Chinese Theatre a Kodak Theatre je to už samý turista. A Kodak, kde dávají Oskary, už není Kodak, ale Dolby Theatre. I v L.A. je tma už kolem 17 hodiny, takže sedáme na motorku a jedeme zpátky do motelu. Večeříme na molu v Santa Monice zase u Bubby Gumpa a tentokrát už víme co, takže se i super najíme.

DSC_9077

14.11.2012 Santa Monica, Kalifornie
Dneska si jdeme prohlídnout Universal Studios Hollywood. U kasy mají dva druhy lístků – normální za 80 USD/os a předbíhací za 125USD/os. Předbíhací se vyplatí zvlášť v sezóně, kdy je všude fronta a s touhle vstupenkou jdete vždycky dopředu. Návštěva studií stojí fakt za to. Nejvíc se nám líbila prohlídka samotných studií tam, kde se opravdu natáčí. Jelo se asi 45 minut vláčkem a viděli jsme různé kulisy … evropské město, zátoku i se žralokem, mexickou vesnici i s potopou atd.. Taky nás vzali do tunelu, kde předvedli perfektní 3D show s King Kongem, obr pavoukem a dinosaury. Potom jsme shlédli show Terminátor, což byla opět skvělá 3D podívaná, show inspirovanou filmem Vodní svět a komentovanou show o tom, jak se dělají filmové efekty. Šli jsme i do domu hrůzy, což fakt nebyl takový čajíček, jako u nás bývají domy hrůzy na poutích a zvlášť Nadžúha si to tam hodně užila. Nějak se povedlo, že jsme šli první z celé skupiny a chvílemi jsem musel N. násilím tlačit před sebou…. ještěže měla klouzavý boty. Večeříme kousek od motelu v indický restauraci super čočkovou polévku a jiné indické jídlo a jdeme spát.

DSC_9169

15.11.2012 Santa Monica – Morreno Valley, Kalifornie
Ještě jsme se dopoledne stihli zastavit v Disneylandu, kam jsme původně vlastně ani moc nechtěli. Co k tomu říct … čekali jsme to větší a je to fakt pro děti. Ale jsou tam všude super atrakce, stánky, suvenýry a vůbec je to tam dost vymakaný. Za vstup se sice zaplatí 80 USD za osobu, ale pak je kromě jídla a pití každá atrakce zadarmo. Ona ta Matějská pouť nevyjde o moc levněji. Díky zdržení v Disneylandu a zácpě ven z města končíme dneska jen kousek za L.A. Při večeři v italské restauraci se seznámíme s párem z Londýna a strávíme s nimi fajn večer u italského červeného.

DSC_9391

16.11.2012 Morreno Valley – Indio, Kalifornie
Dneska jsme viděli perfektní NP Joshua Tree. Žluté pískovcové skály na které chodí hodně lidí lézt a všude Jozovy stromy. Krása. Končíme motelu plném Mexikánů, už jsme holt blízko hranic, tak máme aspoň přípravu. Večeříme vedle hotelu v malé rodinné mexické restauraci, kde nikdo nemluví anglicky. Dneska přišli na večeři zřejmě všichni příbuzní i s dětmi a je tu dost živo. Do toho jeden děda z kytarou hraje mexické lidové a nakonec všichni začnou zpívat karaoke. Následují obvyklé otázky odkud jsme, kam jedeme atp. a když odcházíme, všichni nám tleskají.

DSC_9468

17.11.2012 Indio – San Diego, Kalifornie
Pár kilometrů za Indio začíná úplně jiný svět. Luxusní čtvrti domů se zahradami, ulice lemované palmami a krásná cesta přes hory dlouhými serpentinami. Vyjíždíme asi 1 500 m n.m., takže se oblékáme a pokračujeme dál směr San Diego. Bydlíme v motelu v centru a razíme do města. Náhodou v jednom baru potkáme český pár, který jsme shodou okolností potkali v květnu na odpočívadle na D1, když jsme jeli na sraz do Vídně. Takže neuvěřitelná náhoda a moc příjemný večer s krajany u piva.

DSC_9566

Pokračujte s námi do Mexika.


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2021 www.worldismine.com