Po dvou měsících doma zase zpátky ve Spojených státech...

16.9.2014 Miami, Florida
Včera jsme přiletěli na Miami a vyzvedli Liberátora ze skladu, kde na nás dva a půl měsíce čekal. Odjezd nám zpestřila drobná patálie, protože se nám téměř vybila baterka. OK to roztlačíme neeeee?? NE! Nejde to. S Naďou Liberátora po rovině prostě neroztlačíme. Nevadí, zašel jsem do kanclu co patří k těmto skladům a zeptal se dvou chlápků co tam byli, jestli by mi nepomohli roztlačit motorku. Jeden tak 25 let starej mi odpověděl, že nemá dovoleno tlačit motorky, protože je zraněn na hlavě (na hlavě měl náplast 1×2 cm pravděpodobně kvůli vyloupnutýmu beďaru, ale možná pod tou náplastí byl čistej průstřel z devítky, kdo ví..). Tak jsem se v duchu zasmál a říkám si no jo no, vždyť vlastně Američani nemají bez povolení zřejmě dovoleno vytlačit ani vlastí exkrement, pobavil mě moc klučina americkej. Druhej chlap povolení asi taky neměl, ale měl nabíječku baterií a půjčil nám jí. Paráda!!! Za půl hodiny se Liberátor nabil a my jsme mohli vyrazit na další etapu naší cesty kolem světa na H-D. Zůstaneme pár dní v Miami. Moto jsme dali do servisu na výměnu oleje a taxikem vyrazili na známou Ocean Drive a docela se nám tam líbilo. Perfektně jsme se tam najedli a pozorovali místní lidi, což zrovna na týhle ulici bývají velmi často dost exoti. Je to neuvěřitelnej koktejl homosexuálů, prostitutek, bohatejch Američanů v kabrioletech a různejch excentriků, pošuků a pochopitelně turistů. Dost jsme toho nafilmovali, protože je to tam fotogenický a jde to samo. Jo Amerika už nás zase baví!!! Před necelejma třema měsícema jsme tu z toho byli už nějaký kyselí, ale pomohl nám již zmíněnej tříměsíční pobyt v České republice a jsme zase nadlouho vyléčení a vše nás tu zase baví a hlavně, jsme rádi, že tu jsme a že další prodloužená jízda právě začíná! Držte nám palce!

IMG_3158

17.9.2014 Cape Canaveral, Florida
Z Miami jsme vyrazili směrem na sever podél pobřeží a povinnou zastávkou na cestě je určitě Kennedy Space Center na Cape Canaveral. Musím říct, že to tam stojí za to. Skoro celej den jsme zírali na rakety, raketoplány a různý show, který tam mají. Celý je to dost dobře připravený a nudit se tam nebudete, ani když vás tyhle věci vůbec nezajímají. Už jsme byli na raketový základně, kterou má Evropská unie ve Francouzský Guyaně, ale je fakt rozdíl, když vám muzeum udělá Francouz nebo Američan. Nadžúha už měla těch raket nějak dost, tak jsem jí říkal že teď už nás čeká jen Bajkonur a pak máme všechny dostupný raketový základy shlídnutý. (Počítám, že severokorejci si nás na tu svoji nepustí.)

DSC_3376

18.9.2014 Daytona Beach, Florida
Další den jsme zajeli na proslulou Daytona Beach okouknout terén, protože za měsíc se tu bude konat, jak známo, jeden z největších H-D srazů na světě a my se tam pak ještě vrátíme. Město a jeho bary nejsou vůbec špatný i bez desítek tisíc Harleyářů, ale uvidíme za měsíc co se tam bude dít.

DSC_3401

19.9.2014 Brunswik, Georgia
Teď míříme na Washington a chrápeme ve městečku Brunswick v Georgii. Do motelu nás předčasně zahnal liák a asi to bylo dobře. Když jsem totiž kouknul na našeho Liberátora zaparkovanýho před motelem a pokuřoval cigáro, tak jsem zjistil, že máme úplně povolený přední kolo. Jedna matka chyběla úplně a ta druhá byla povolená tak, že tam byla naprosto k ničemu. Chvilku jsem nevěřil svejm očím. To snad není možný, kurva. Před třemi dny jsme vyzvedli moto z autorizovanýho servisu H-D Miami a ty blbci mi předali takovouhle časovanou bombu. Ty matky se po ujetí 700km prostě nemůžou samy od sebe povolit!!! Ty hovada mi prostě zapoměli to přední kolo utáhnout!!! To nás mohlo stát život. Mám to nafilmovaný a zítra jdeme psát výhružnej dopis do H-D Miami co s tím jako frajeři chtěj dělat. Že se sem tam něco nepovede to chápu, ale tohle je za čárou. To bylo obrovský štěstí, že se nám nic nestalo. Tentokrát jsme opravdu rádi, že ten déšť přišel v pravou chvíli.

DSC_3458

20.9.2014 Charleston, Jižní Karolína
Ráno leje, tak čekáme až to trochu přejde a kolem 10 hod vyrážíme. Protože počasí stojí furt za prd, jedeme po Interstate, abysme tomu dešti ujeli. Ještěže je aspoň teplo. Z Georgie se dostáváme do jižní Karolíny, která patří k těm chudším státům tady. Krajina je úplně placatá a kromě obrovských stromů jsme na ní neshledali nic zajímavýho. Po cestě se zastavujeme podívat na dům jednoho plantážníka, ale zřejmě patřil k těm chudším. Dům ani pozemky nejsou velký a vlastně kromě malýho muzea tady není na co moc koukat. K večeru dorazíme do Charlestonu, ale filmování necháváme až na zítra, protože je furt zataženo. Večeříme super steak v Outback Steak House, kterej nikdy nezklame a pak se jdeme válet do motelu.

21.9.2014 Charleston, Jižní Karolína
Charleston je snad nejhezčí město, který jsme doteď v USA viděli. Nadžúha říká, že lepší i než New Orleans. Všude nádherný koloniální baráky, spousta stromů, fakt pecka. Všechno to točím a dám si s tím i tentokrát dost práce. Dál vyrážíme směrem na sever a po cestě se zastavíme asi 80 km za městem na jedný plantáži. Ta tam sice už není, ale zbyl tam po plantážníkovi fantastickej ohromnej barák. Lidi prostě tenkrát uměli žít… Točím samozřejmě i tady a zjistím, že všechny záběry z Charlestonu, co jsem dělal celý dopoledne, jsou k ničemu, protože se mi nějak podělal mikrofon a je tam blbej zvuk. Jsem úplně vytočenej a chvíli debatujeme, co s tím. Nakonec se rozhodneme, že se vrátíme a točíme to znova. Nemít tohle město, by byla veliká škoda. Na večeři si zajdeme do řecký restaurace, kde mají sice pár řeckých jídel, protože majitel je Řek, ale zřejmě pod tlakem místních kulinářů byl donucenej začít dělat i steaky a burgery. Večer se projdeme po starým městě, dáme pár piv a jdeme do pelechu.

DSC_3534

22.9.2014 Rocky Mount, Severní Karolína
Abysme byli brzy ve Washingtonu D.C., bereme to dneska po Interstate, což je dost nuda. Jediný zpestření dnešního dne byla příhoda na parkovišti. Stojíme, kouříme a najednou rána…nějaký auto to na napralo rovnou do stromu. Šel jsem se tam podívat, jestli nepotřebuje někdo pomoct a z auta leze děda, tak 85 let, trochu zmačkanej od airbacku, ale jinak v pohodě. Ptal jsem se ho co se stalo a prej že asi málo šlápnul na brzdu nebo co…
Večer stavíme v nějaký díře, najdeme nejbližší motel a Applebee’s a těšíme se zítra do Washingtonu D.C.

DSC_3650_Fotor

23.-25.9.2014 Washington D.C.
Ráno je asi 12C, takže po roce a půl oblíkáme kožeňáky a jedeme do Washingtonu D.C.. Tam je už zase slunce a teplo, takže se ubytujeme a jdeme jako první zkouknout Bílý dům. Fakt nás překvapilo, že je z jedný strany docela blízko od plotu a ani ten není moc vysokej. Taky tenhle plot nějakej maník tři dny zpátky přelezl a chytli ho až v Bílém domě. Šel si promluvit s Obamou. Díky tomu je teď všude dost policajtů a to i v civilu, jak se následně ukázalo. Nějakej černoušek tam dělal asi bordel nebo co (začátek jsme neviděli) a hned se k němu seběhli policajti v uniformách a další dva v civilu. Posadili ho na zem, na ruce mu dali pouta, prohledávali mu baťoh a nakonec si ho někam odvezli.
Kolem Bílýho domu se vůbec motá dost exotů…. Tak třeba od roku 1981 přímo naproti kempuje babka jménem Concepcion Picciotto, která protestuje snad proti všemu bezpráví na světě.

DSC_3612_Fotor

Dál jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít další zajímavý místa tohodle města jako je Washingtonský monument, Kapitol, Lincolnův památník, Pentagon, památník 2. světové války, památník Korejské války a spoustu dalších památníků ze všech válek, co kdy USA vedly. Až z toho má člověk depku. Taky jsme se byli podívat na Arlingtonském hřbitově, kde je pochovanej nejen J.F. K. s Jacqueline, ale samozřejmě nejznámější jsou stovky hrobů amerických veteránů a padlých vojáků. Vojáky tu začali pohřbívat po válce Severu proti Jihu a pokračují až dodnes.

DSC_3548_Fotor

26.-30.9.2014 New York City, New York
Pět dní jsme si užívali New Yorku a bylo to super. Přiletěl za námi brašule a turistovali jsme po N.Y.C.. Příjezd do města byl poměrně horor, protože zácpa před tunelem z New Jersey do N.Y.C. byla asi na dvě hodiny a motor včetně nás dost trpěl. Měl jsem o motorku dost strach, protože ta už projela vším možným včetně džungle a uvařit jí v New Yorku by určitě pro ní nebyl důstojnej konec. Kalhoty nám od motoru skoro shořely a Nadžúha začala vonět jako grilovaný kuře. Já spíš jako pečenej bůček. Liberátor, včetně nás, toho ten den měl fakt plný zuby. Překvapilo nás, že ještě 10 km před naším hotelem, který byl v centru na Times Square, jsme byli v totální periferii v New Jersey, kde byly nějaký rafinerie a bordel.

DSC_3663_Fotor

Ve městě jsme kromě klasickýho turistování navštívili taky českou hospodu Bohemia v Astorii, což je super podnik, o kterým jsem do teď vůbec nevěděl, že tam je. Původně jsme mířili do restaurace Zlatá Praha, ale ta už je zavřená. Bohemia restaurace je parádní hospoda s obrovskou zahrádkou, což v N.Y.C. není úplně běžný a patří to spolku českých emigrantů už přes 100 let. A tenhle podnik určitě stojí za návštěvu. Potkali jsme tam pochopitelně krajany, kteří tu žijí a o zábavu bylo postaráno. Je dost zajímavý poslouchat historky každýho z nich, jak se tam dostal, jak se jim žije, co dělá atd. Všem se jak se zdá dařilo dobře a nikdo z nich se zpátky do ČR nějak nežene.
Další den jsme navštívili další český podnik, který se jmenuje HOSPODA a provozovatel je chlapík z Prahy co mu patří Ambiente restaurace. V ČR je ten chlap se svýma restauracema super úspěšnej, ale tady v N.Y.C. je ta jeho restaurace katastrofa. Jídlo je z poloviny český a z druhý poloviny americký. Prostě ani ryba ani rak, interiér katastrofa, čekání na jídlo v téměř prázdný hospodě okolo jedný hodiny a to je dost. (Objednali jsme si Bohemia párek a sekanou). Myslím, že Američani tam nevěří vlastním očím.
Zcela jinej příběh, ale byla restaurace patřící jednomu Čechovi, kterýho jsme tam už podruhý potkali. (Poprvé v Bohemia restauraci.) V jeho restauraci bylo narváno, atmosféra, zábava atd. Ten frajer svojí práci fak umí a má už tři restaurace na Manhattanu. Nesnaží se prodávat knedlíky a guláš, ale prodává to, co Američanům chutná a na co jsou zvyklí. A hospody mu jedou fakt neuvěřitelně!
Na první pohled a možná i na druhej je New York blázinec, ale dalo by se tam žít, myslím docela dobře.

DSC_3709_Fotor

1.10.2014 Mount Morris, New York
Těsně za městem ze kterého se nám tentokrát podařilo dostat během půl hodiny, překvapivě brzo začíná krásná příroda. Dost nám to připomínalo krajinu v ČR, jen s tím rozdílem, že Američani sekají trávu a zjevně nemají potřebu kdekoliv odhodit PET láhev nebo nějaký jiný svinstvo, tak jako Češi v naší krásný kotlině.
Jsme v malým městečku stále ve státě New York asi 150 km od Niagárských vodopádů, kam se zítra chystáme. Večerní rozptýlení byl nákup piva, jak se tu v USA tak stává. V samoobsluze pivo neprodávali, ale to mě, světáka, který není na rekreaci poprvý, nemohlo rozhodit. To jsem tu už zažil mnohokrát. Tak OK, zajel jsem do liquere storu, jenže tam kupodivu pivo taky neprodávají, mají totiž licenci jen na kořalku a na víno. Nevadí, poslali mě na pumpu jen pár set metrů. A tam pivo měli! Když jsem šel ke kase, tak ode mě chtěli občanku. To mě taky nemohlo zaskočit, to tady na rekreaci zažíváme každý druhý den, problém byl, že můj řidičák, který do teď na tento druh nákupu vždy stačil, byl tady pro ně málo. Pas nepomůže, musíte mít americký řidičák, co má na sobě něco jako čárový kód a ten musí pokladní načíst. Pokladní si všimla, že mám hubu dokořán a vysvětlovala, že chápe, že už mi bylo 21 před dvaceti lety, ale zákon je zákon. Tak jí říkám ať načte řidičák od někoho jinýho, kdo stojí za mnou ve frontě, že je to přece úplně jedno, jenže jí to jedno nebylo. Nevadí, tak jsem popojel dalších pár kilometrů k další pumpě a tam se příběh opakoval. Ale se šťastným koncem… prodavačka byla zřejmě trochu odvázanější a příjemný černoušek za mnou ve frontě ochotně poskytl svůj řidičák k naskenování a já si šťastný odnesl svůj balíček šesti malých piv. Tenhle systém má něco do sebe, protože když se vám to pivo podaří sehnat, tak máte obrovskou radost a pijete ho s úplnou láskou, což se vám v Čechách prostě nemůže stát!! Tam si ho prostě jen koupíte, vypijete a nemá to žádný příběh ani ducha!

DSC_3751_Fotor

2.-3.10.2014 Toronto, Kanada
Z New Yorku jsme si to namířili k Niagárským vodopádům. Od všech co tu byli jsme slyšeli, že to není nic moc. Ale my to viděli jinak. Vodopády jsou krásný a hlavně z kanadský strany je na ně perfektně vidět. Sranda je, že když mluvíme s Američany, tak ty mají jasno v tom, že hezčí jsou ze strany USA, no a Kanaďani mají zase jasno v tom, že jsou hezčí ze strany Kanady. No já jsem z Prahy tak nemám předsudky, takže pro mě jsou hezčí ze strany javorovýho listu. Vodopády jsou uprostřed města, což jim sice na kráse nepřidává, ale zase to má tu výhodu, že na motu dojedete až k nim a nemusíte se nikde trmácet. Rozhodně pokud už se vyskytujete někde tady okolo, tak nezajet sem, by byla škoda.
Další naší zastávkou je Toronto, kde jsme se sešli s Bobem, naším kanadským kamarádem a zároveň členem HOG Praha Chapter. Máme se tu díky němu nádherně, Bob se o nás stará jako máma. Díky Bobe!!! Škoda, že neumíš uvařit knedlíky, sakra.
Našeho Harleye jsme dali do servisu, protože v něm něco rachtalo. Bob nám vyřídil u svýho domovskýho dealera expresní přijetí a po rozebrání primáru jsem se nestačil divit. Ty blbci z Miami, jak už jsem o nich asi před 14ti dny psal, nám tenkrát neutáhli přední kolo, tak to jak se tu zjistilo nebylo zdaleka všechno, co na našem Liberátorovi podělali. Ty pitomci nám poskládali nějaký díly v primáru obráceně než měli a díky tomu se tam toho dost pojebalo a muselo se to vyměnit. Krásně vyhozenejch 700USD. Takže budeme chtít od HD Miami vrácení peněz za servis v Miami (1 300 USD) a těch 700 USD za opravu v Torontu. Uvidíme jak to dopadne. Že se něco takovýho může stát v USA bych fakt nečekal. Servisovali jsme Liberátora na všech možných i nemožných místech světa – Bogota, Panama, Mexico City, Rio de Janeiro, Guatemala City, Santiago,Bangkok, Kuala Lumpur, PRAHA a mnoho dalších a dalších – a nikdy nikde nebyl problém. Až na Miami. Asi jak je tam horko, tak mají ty svoje palice nějaký převařený nebo jak to je.


obrázek_Fotor

4.10.2014 London, Kanada
Cestou přes Kanadu navštěvujeme další známou v kanadském Londonu. Pokecali jsme v rodným jazyce okořeněným angličtinou, protože Ivana tu žije už 20 let. Užili jsme si ten den a večer dost srandy a načerpali nové informace od člověka, který se v cizině nenarodil a tím pádem vidí věci z jinýho úhlu než javorový listové. Ivana nás pozvala k sobě domů, uvařila nám perfektní jídlo a večer jsme s ní a jejími kamarády zašli do baru. Kanada i Kanaďani jsou v pohodě, jen to počasí by mohlo být lepší. Pořád fouká dost studenej vítr a prej už brzy přijde zima.

5.10.2014 Jackson, Michigan
Přejíždíme kanadsko-amerikou hranici a po nezbytných otázkách imigračního úředníka (tentokrát se ptal, kde jsme se seznámili) jsme v Detroitu, který je hned za hranicí. Detroit jsem dost chtěl dostat do kamery, ale bohužel nám nepřálo počasí. Byla kosa, zataženo a déšť, takže jsme nic nenafilmovali a asi se ještě vrátíme, protože Detroit je fotogenický město, hlavně kvůli svému osudu. Možná víc než polovina budov ve městě je opuštěnejch a město v některých částech vypadá dost šíleně. Černoušci se snaží a město je v současný době asi nejnebezpečnějším místem USA. Můžete si tam koupit barák za několik desítek nebo stovek dolarů, takže kdo touží po rodinným domku a nechce platit hypotéku, tak v Detroitu má na výběr tisíce baráků. Mimochodem tak, jak vidím Detroit, tak jsem si jako malej kluk představoval celou Ameriku, nakrmenej filmy typu Pevnost Apačů v Bronxu apod. Tak snad se tam vrátíme, aby jsme to natočili. Uvidíme, jestli bude počasí.

6.-8.10.2014 Chicago, Illinois
Další zastávkou bylo Chicago. V Chicagu se nám líbí a zdá se, že je to mnohem klidnější město než N.Y.C.. Mnohem příznivější ceny, centrum se v podstatě dá projít pěšky, víc zeleně, jezero, řeka atd. Tam by se určitě žít dalo. Akorát ten věčnej vítr nás trochu štval. Taky jsme se pochopitelně zastavili na začátku legendární Route 66. To, že tam, kde je cedule začátek R66, tak tam nikdy tahle silnice nezačínala nás nemohlo vyvést z míry, to je tady v USA normální. Důležitý je, že někde nějaká cedule je a že se u ní můžete vyfotit. Po Matce cest se projedeme později a vynecháme její první půlku, protože je nudná. V Chicagu jsme se pro změnu potkali s Monikou a Reggiem, dali perfektní večeři a samozřejmě zapařili v baru.

Chicago 2_Fotor

9.-10.10.2014 Milwaukee, Wisconsin
V Milwaukee jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít muzeum HD a taky továrnu. Muzeum je fakt pěkný, mají to udělaný zajímavě, takže kdo jste nebyli, určitě zajděte.
Další den jsme šli na exkurzi do továrny a usmálo se na nás štěstí. Před muzeem, kde byl sraz, jsme náhodou potkali Willi G. Davidsona a z toho jsem měl obrovskou radost! Je mu 81 let, ale vůbec na to nevypadá. Ochotně nám zapózoval při focení, okouknul naší motorku, kterou nám vyrobil, chvilku s námi pokecal a pádil dál. Škoda že neměl víc času, hned bych s ním šel na pivo. Pak jsme se zastavili v továrně, kde se vyráběj H-D motory, ale tam se bohužel nemůže fotit. Byla to docela zajímavá exkurze…takový soustružníkovo nebe… Mají tam odbory, plakáty jak plní plán, nejlepší pracovníky na nástěnce apod. Docela málo zaměstnanců a samý robot. Nevím jestli roboti jsou taky v odborech, asi ne protože makali bez přestávky na svačinu.

Milwakuee muzeum nadrze_Fotor

11.10.2014 Dwight, Illinois
Tak přeci jen Route 66. Z Milwaukee jsme se přesunuli kousek pod Chicago a pálíme si to po Matce cest. Počasí nám zatím přeje, ale předpověď nevypadá úplně optimisticky. Docela jsme překvapený, že tady na začátku Route 66 je to slušně značený a dá se tu jezdit i bez věčnýho zírání do mapy, respektive spíš takovýho itineráře v kroužkový vazbě co má u sebe asi každý, co po téhle cestě jede. Z minula si pamatuju, že jízda po Route 66 v sobě nesla prvky orientačního běhu, ale to asi ještě přijde. Uvidíme. Jinak kdo by jste měl zájem koupit si bistro Launching Pad i s bakelitovým fešákem obrem Gemini ve svářečský kukle a s nábojem do granátometu, tak máte možnost! Je to na prodej. 
Jinak mimochodem jedna zásadní změna. Po několika měsících co jsme v USA se již nějakou dobu nesnažíme hledat evropský jídlo. Amerika nás obrousila a jíme už jako oni. Nic jinýho nám totiž nezbývá. Evropský jídla tak, jak je známe, tu totiž seženete většinou jen ve velkých městech, kde je dostatek přistěhovalých Evropanů, který si ještě pamatujou, jak má normální jídlo chutnat. V menších městech, i když hospoda patří Italovi nebo Řekovi a v jídelníčku jsou jejich tradiční jídla, tak to stejně není ono. Je to prostě upravený pro místní lidi a jejich chutě, protože jim do hospody Evropani nechodí.(Pochopitelně existujou výjimky.) Tak už s tím nebojujeme a objednáváme si prostě americký jídla. K snídani zatím odmítáme galon tmavé tekutiny, kterou místní obyvatelé zřejmě v žertu nazývají kafem, ale co neodmítnu je donut s javorovým sirupem. Ten je sakra dobrej. Líbí se nám tu. Jedeme dál!

Dwight R66_Fotor

12.10.2014 Springfield, Illinois
Od rána je hnusně zataženo a pak začne dokonce i lejt. Dál jedeme po Route 66 a lány kukuřice jsou kolem nás na všechny světový strany. Docela rádi dneska zalezeme do motelu a když zjistíme, že hned naproti je steakhouse, těšíme se na pěknej večer. Jenže to jsem si neměl dávat žebra… Ještě jsem se speciálně ptal, jestli to nemaj naložený v tý jejich sladký marinádě a jasně, že měli. Jenže to mi číšník zatajil! Poprvý (a doufám, že naposledy) v životě jsem sněd sladký maso. O to víc jsem ho musel zalejvat pivem.

13.-18.10.2014 Greencastle, Indiana
Ze slavný Route 66 jsme si odskočili do Indiany. Máme tam kamarády se kterýma jsme se seznámili před dvěma lety právě na Route 66 a tak jsme týden užívali tepla jejich domova. Docela to přišlo vhod, protože počasí bylo špatný a tak jsme tam byli schovaní. Pivo, střílení z pušky a pistole, projížďky po okolí, návštěva dealera, filmování a hlavně sranda byla naše náplň minulého týdne. Dík Dino a Susie!!!

DSC_4329_Fotor

19.10.2014 Bardstow, Kentucky
Popojeli jsme do dalšího státu, ale krajina je furt dost podobná. Všude je snad bambilion kukuřičnejch polí a bambilion je prostě moc!!! Kdo tu všechnu kukuřici sežere to jest mi záhadou. Byli jsme se podívat v palírně Jim Beam, ale bylo už pozdě a měli zavřeno, tak zítra. Hledáme bydlení v nejbližším městě a zůstáváme tak ve 150 let starým hotelu, což se tady moc nevidí. V hotelu byla i restaurace, jenže i tady bylo jídlo tragický. Nebylo by možná tak špatný, kdyby ho nepolili tou jejich omáčkou “gravy”. Pak ještě hotelovej bar, kde měli spoustu Jim Beama, jenže zavírali ve 21 hodin, ale dali nám aspoň pivo do kyblíku s ledem sebou na pokoj.

20.10.2014 Nashville, Tenesee
Z Kentucky jsme si to střihli dolů na jih do Tennessee do města Nashville proslulého country muzikou. Nashville rozhodně stojí za návštěvu. Hlavní ulice Brodway je plná klubů a barů, kde se hraje muzika. A ty co tam hrajou to fakt uměj. To že se tu může pít pivo na ulici bez tady tak oblíbenýho papírovýho pytlíku je tady v USA opravdu neobvyklej pohled. Začínáme se tu domestikovat. Věčné kontroly občanky u vstupu do baru už nás prostě nemůžou zaskočit,zvykli jsme si, že zřejmě vypadáme pod 21, ale koupit si neobalenou plechovku piva na ulici a moct jí legálně pít, no tak to už je na nás moc. To už mi přijde nějaký volnomyšlenkářský kurva. To by se mělo zakázat!!!
Ve městě je taky bohužel spousta krámů s botama. Naďa se před každou výlohou takovýhodle botovýho krámu kroutila jak žížala. Nutně nějaký boty potřebovala. Zajímavý je, že když jí koupím boty, který jsou aktuálně nutně potřebný tak říká, že jsou to boty co vydržej na celej život. Z toho by se dalo logicky usuzovat, že by tedy jedny měly stačit. K mému úžasu to tak ale není!! Podle Naďi je stále potřeba kupovat nové a nové boty, které vydrží na celý život. Kočka má sedm životů, Naďa soudě podle bot na celej život musí mít těch životů před sebou ještě minimálně tisíc. A tak jsme si odnesli z jednoho krámu celkem šest párů bot na celejch šest životů. Pravda je, že troje jsou moje, což jsem chtěl původně zamlčet, ale ona by to pak určitě práskla v komenáři! Pravda taky je, že prodávali troje boty za cenu jedněch, což se hlavě Naďe zdálo nesmíííííírně výhodný!!!! Přál bych vám vidět jak jí svítily oči když šla z toho krámu a táhla plný tašky bot. Zajímavý taky je, že ten večer mě ani netahala předčasně z baru a byla tak nějak celkově uvolněnější.
Jestli to bylo těma botama nebo čím, nevim.

DSC_4343_Fotor

21.10.2014 Lynchburg, Tenesee
Dalším místem naší cesty pak byl Lynchburg. Je tu jak známo palírna Jack Daniels. Dnes jsme si to tam prohlídli i s ochutnávkou, ale popravdě jsem byl trochu zklamanej. Čekal jsem, že toho uvidíme mnohem víc. Prohlídka trvá asi hodinu a půl a je to takový ošizený. Jsem rád, že jsme se tu zastavili, ale podruhý už sem určitě nemusím.Zítra vyrážíme do města Memphis a tam očekávám že to bude zase paráda. Další město hudby tak už se těšíme. Jinak tím že už jsme jižněji tak je tu konečně zase teplo a jezdí se nám nádherně. Tennessee má perfektní krajinu plnou lesů a pastvin. Jsme šťastný, že konečně alespoň na chvíli zmizely kukuřičný pole a je teplo.

DSC_4421

22.10.2014 Bolivar, Tenesee
I dneska jedeme krásnou krajinou. Dávno zmizely lány kukuřice a všude jsou kopce, lesy, louky a pasoucí se krávy. Fakt nádhera. I počasí je perfektní, takže dneska si motorovačku po okreskách a vesnicích fakt užíváme. Dopoledne jsme ještě filmovali Lynchburg, takže jsme toho moc neujeli, ale o to víc si to užili. Protože už máme po krk burgrů, stejků, kuřecích křídel apod. nakupujeme ve Walmartu a po dlouhý době si vaříme večeři sami. Končíme v nějaký díře v nic moc motelu plným černoušků a jeden, co pracuje tady naproti v Pizza Hut nám dokonce nabídnul pizzu. Nesl si 5 krabic, zřejmě ho dneska vyplatili v naturáliích nebo co, a jednu nám chtěl dát.

DSC_4434

23.-24.10.2014 Memphis, Tenesee
Dalším městem naší cesty byl Memphis. Město je podobně jako Nahville plný hudebních klubů. Zastavili jsme se u Elvise doma a musím říct, že si nevybral špatně. Neměl jsem velký očekávání, ale jeho Graceland mě překvapil a určitě stojí za to nakouknout do jeho domu a vidět, jak se žilo v 70tých letech. (Přesněji, jak žil Elvis.) Všechen nábytek a vybavení je tam stále původní. Je tam taky vidět sbírka jeho aut, která je naprosto perfektní, ten chlap si rozhodně žádný laciný kousky nekupoval! Taky jde nakouknout do jeho letadla, který bylo upravený podle jeho přání a kupodivu interiér nebyl tak kykyryký, jak bych od krále rock`n`rollu čekal.
 Dál jsme se zastavili v Sun Studios, kde nahrával svoje desky nejen Elvis, ale i třeba Johny Cash, U2, atd. Do dnes to studio funguje a má svoje čaro. Koupili jsme tam jednu starou desku Cashe, kterou sice už pochopitelně nemáme na čem přehrát, ale na zdi naší domácí Harley hospody jí to bude slušet. Tedy pokud se nám jí podaří do Prahy dovést vcelku. Původně jsem chtěl desku Elvise, ale ta stojí 500 až 2000 USD, takže Johny Cash za 50 babek bude jako dekorace určitě stačit.
Jinak Memphis je docela slušnej černouškov a ne náhodou zrovna tady zastřelili před dveřma motelovýho pokoje Martina Luthera Kinga. To bylo v době, když jsem byl ještě na houbách, přesněji v roce 1968. Před motelem ze kterého je dnes muzeum jsou do dnes zaparkovaný přesně ty auta co tam byly v den atentátu a pro nás to byl vejlet v čase.


DSC_4485

No a v Memphisu se rozhodně nedá nenavštívit nějakej ten hudební klub. Uměj to tady fakt perfektně. Prolezli jsme spoustu míst a nikde nehráli špatně. Ale to by tady asi ani nikdo nečekal. Hudba, atmosféra, prostě paráda. Dokonce v jednom klubu se mohlo hulit což tady fakt není úplně běžný. Na nehulící bary normálně nadávám, ovšem faktem je, že v hulícím baru vykouříme 10x tolik cigaret než když musíme z nehulícího běhat kouřit ven a ještě k tomu pochopitelně všechno oblečení smrdí. Jak vidno tak to kouření tu nemají alespoň v tomhle státě striktně zakázaný všude, ale je to na uvážení majitele hospody, podobně jako v Čechách, ovšem s tím rozdílem, že 99% českých hostinských nechá lidi raději hulit, protože se bojí, že by jim tam jinak nikdo nechodil a tady to je obráceně. V 99% podniků to hostinskej zakáže, protože se bojí, že by mu tam nikdo nechodil. Hmmmmmmmm


DSC_4482

25.10.2014 Fort Smith, Arkansas
Z Memphisu jedeme dál přes Arkansas do Tulsy v Oklahomě a tam jsme se opět napojili na Route 66, po který teď jedeme dál směr Kalifornie. Počasí nám zatím přeje a je krásný teplo až vedro, což je proti studenýmu severu USA odkud jsme přitáhli nádherná změna. Pokud se nám nic nestane, tak nás teď čeká ta pro nás hezčí, tedy ta západní část USA, tak se těšíme. Kukuřičných polí a nekonečných rovných silnic už bylo dost.

26.10.2014 Oklahoma City, Oklahoma
Dneska po tom, co jsem tu snědl už asi tisícátýho hamburgra (v malých městech je fakt problém najít z evropskýho pohledu něco normálního) jsem googloval, kolik se tu lidi v USA průměrně dožívají, když žerou furt takový svinstva jak si stále o nich my evropané myslíme. No a jaký překvapení, průměrný věk dožití v USA je dva roky kratší než v Itálii, o rok kratší než v Německu ale o rok delší než v ČR!! Z mýho pohledu tedy žádnýj fatální rozdíl, jak je to ale možný sakra??? Asi ty naše knedliky budou ještě horší svinsto než ty jejich burgry himl!!!! Nebo že by zdravotnictví? Nebo kterej ďas?!


DSC_4553

27.10.2014 Elk City, Oklahoma
Když jsme byli v tomhle městě před dvěma lety, bylo místní muzeum už zavřený, protože jsme dorazili pozdě. Tentokrát si to nenecháme ujít a mají to tu fakt pěkný. Nejen vevnitř různý artefakty z historie Matky cest, ale i venku mají udělaný městečko jako z 20. let 19. století. Stará ordinace doktora, pohřební ústav, holičství, banka apod. Večer si v motelu uvaříme na Trangii buřtguláš a jsme spokojený, jak dobrou večeři jsme dneska měli.

DSC_4635

28.10.2014 Amarillo, Texas
Pokračujeme do Amarilla na vynikající steak v Big Texan. Téměř přesně před dvěma lety jsme si tam dávali T-bone, no tak jsme to museli zopakovat. Trochu podražili, ale jinak žádná změna, což je dobře. Dneska zase zkoušeli nějaký tři týpci sežrat za hodinu ten jejich 72oz (2kg) steak a jednomu se to málem podařilo. Jenže těsně před koncem si ublinknul do koše a tak byl diskvalifikovanej. Ty dva ostatní sežrali sotva půlku toho obrovskýho masa. Po večeři jdeme ještě vedle do baru, kde si pořád kouří a kecáme s nějakým právníkem ze San Diega. Povídal, že když tu byl minule, přišla nějaká mladá, hubená ženská a ty 2 kg masa spořádala za 20 minut i s přílohou a salátem. A aby toho nebylo málo, dala si ještě druhou porci. Nikdo tenkrát prej nechápal…
Vymetáme muzea podél R66, nemohli jsme taky vynechat Cadillac Ranch, kterej sice nechápu, ale asi to je umění. Ale to, že ho nechápu, to ještě nic neznamená. Televizi taky nechápu jak funguje a funguje a všichni na ní čumí. Pro mě je Cadillac Ranch prostě jen 10 posprejovanejch vraků zapíchlejch v poli.

DSC_4686

29.10.2014 Tucumcari, New Mexico
Aktuálně jsme v městečku Tucumcari, ve kterým je ještě poměrně hodně pěkných a zachovalých původních motelů a staveb okolo R66. 
Další plán je, že pojedeme tak den, až dva, po R66 a pak se vydáme na klasiku jako Monument Valley a Grand Canyon, tam se těšíme. 
Co mi dnes udělalo radost je to, že jsme potkali chlápka, který když nás slyšel mluvit česky tak se zeptal, jakou řečí mluvíme. Poznal, že jde o slovanský jazyk, ale že určitě nemluvíme rusky. Byl to nějaký student a asi první Američan, krerý nás nezařadil do Putinova. Jen tak dál Ameriko!!! Jak jsem již mnohokrát psal, tak téměř u každýho nákupu alkoholu po nás chtějí řidičák. Na to už jsme si fakt zvykli a skoro, podotýkám skoro, to začínáme chápat. Sranda je, že náš řidičák, který jim ukazuju, pochopitelně nikdy neviděli a český řidičák je nepochopitelně psaný jen česky, takže se mě zcela vážně občas ptají, jestli moje jméno je Řidičský průkaz!!! A to mě docela štve, že si o mě myslí, že jsem Rusák co se jmenuje Řidičský průkaz!!!!

DSC_4701

30.-31.10.2014 Albuquerque, Nové Mexiko
V Liberátorovi nám něco cvrliká, asi ventil či co, ale furt jede nezmar, tak uvidíme. Má už za sebou 138 000 km cestama a časo i necestama, takže asi bude už nějaká ta údržba nutná. Doteď jsme měnili jen alternátor co odešel asi ve 120ti tisících a preventivně hnací řemen, jinak je vše původní. V Albuquerque zajedeme k dealerovi a náhodou je to ten, u kterého jsme se byli podívat před dvěma lety. Ukázalo se, že v motoru nebyl skoro žádný olej a byl zázrak, že jsem to nikde neupek. Nevím jestli motor začal žrát olej nebo ty blbci v Miami, co nám dělali servis, ho tam nalili málo. Možná nám taky žádný olej vůbec neměnili, tam je totiž všechno možný. Když nám předali moto s povoleným předním kolem, v primáru poskládali nějaký součástky obráceně, tak se možná na ten olej vykašlali. Nevím. Uvidíme, teď to budu pochopitelně kontrolovat. Z vejfuků se nehulí, nejsou mastný a podle testu motoru, co jsem nechal u HD udělat, je Liberátorův motor zatím v pohodě. Komprese je v normě a nikde z něho nefuní. Motor má 140 000 km, tak snad ještě pár set tisíc ujede!!

1.11.2014 Gallup, Nové Mexiko
Pokračujeme dál po Route 66 do města Gallup, kde jsme se ubytovali v nádherným starým hotelu El Rancho. Objednali jsme si prezidentský apartmá Ronald Reagan a od tý doby jsme chodili s nosem nahoru. Měli jsme totiž nejlepší pokoj v hotelu. V tomhle apartmá Reagan fakt bydlel a to v době, kdy byl herec a v okolí natáčeli filmy.

2.11.2014 Holbrook, Arizona

Další zastávkou je Národní park Petrified Forest. Tedy zkamenělý stromy starý 250mil let. Docela dobrý, akorát foukal takovej uragán, že to vypadalo, že mi uletí pleš a já ji budu honit někde po prérii. 
Večer jsme v motelu potkali Ira a Němku na KTM, co si to míří dolů do Argentiny. Prokecali jsme večer a Ira se mi podařilo ožrat tak, že ještě druhý den v poledne byl zelenej jak sedma. Pravda je, že já jsem si dal taky pěkně do nosu. V noci jsem se vzbudil a šel jsem na záchod jenže jak jsem byl zmatenej, tak jsem začal otvírat vchodový dveře místo dveří od záchoda a Nadžúha se jako na sviňu vzbudila. Zírala na mě a kladla nesmyslný otázky, jako kam jdu … co tam blbnu a podobně. Tak jsem samozřejmě dělal, že nic, že jen kontroluju počasí a tak vůbec. No a Nadžúha mi říká: “Prosím tě, záchod je na protější straně!” To mě samozřejmě naštvalo, tak říkám, já vím 100x líp než ty kde je záchod! A Nadžúha povídá TO VIDÍM!!! Vidíte co já tu všechno musím vydržet himl??!!

DSC_4774

3.-4.11.2014 Kayenta, Arizona
Dnes jsme se přesunuli do města Kayenta, který je jen kousek od Monument Valley. Jsme asi 1700 m n.m. a je tu zima jako hrom. Tak 5C a to je hnus. Ale zítra má být 12C, tak to bude trochu lepší. 
Jinak nový film, co tu točíme, má už teď jednu hodinu a z toho máme radost. 
Ráno jsme měli v hotelu opět klasické probuzení po americku. Před devátou ranní nám bušila do dveří Indiánka (protože jsme v indiánský rezervaci), jinak to obvykle bývá Mexičanka. Tyto milé ranní dámy nám témeř každý den bouchají nebo snad kopou do dveří a řvou HOUSEKEEEEEEEEEPING!!!!!!! Myslím, že podobně mile se dobouchávalo do bytů gestapo. Zajímavý je, že tito ranní mexičtí či indiánští andělé nereagují na visačku pověšenou na klice dveří s nápisem NERUŠIT!!! Check out je tady v USA většinou v 11 hod, ale tak dlouho se vám tu v hotelu povede být opravdu výjimečně. Dýl jak do devíti vás tu prostě chrápat nenechají. V Evropě se tohle nestává, tak tady to bude asi nějaký národní sport. Tento zajímavý ranní řvací ceremoniál jde napříč všemi státy USA a snad všemi kategoriemi hotelů, od nejlevnějších po ty dost drahý. V těch úplně nejdražších jsme nikdy nespali, tak nevím, jestli tam mají taky tenhle bonus.
Jinak dnes jsme popojeli jen 40 km do Monument Valley a fotili, filmovali a čuměli na tu parádu, kterou tu příroda vysekla. V krámu jsem neodolal a koupil jsem si epesní Stetson klobouk, se kterým se chystám machrovat v ČR. Akorát není úplně skladnej, takže musíme na poštu a poletí domů společně s dalšíma suvenýrama.
Díky tomu, že jsme v indiánský rezervaci, tak se tu nesmí prodávat alkohol. Jenže my nejsme na rekreaci poprvý tak víme jak to chodí!!! Máme sebou pro tyto případy lahev Jack Daniels! A máme se kráááásně!!

DSC_4821

5.11.2014 někde za Grand Canyon, Arizona
Už není taková zima jako včera, ale pořád je to na kožeňáky, i když svítí slunce. Projíždíme Grand Canyon a zastavujeme na všech vyhlídkách, ze kterých se dá kaňon vidět i točit. Ale i tak je to trochu problém. Nejlepší by to bylo z letadla. Chtěli jsme dorazit až do Seligmanu, ale nakonec končíme hned za bránou národního parku v nějakým městečku. Jsou tu akorát hotely a hospody a trochu to vypadá jak lázeňský město někde u nás. Večeříme steak v super dřevený hospodě, kde nám k jídlu na plátno promítají Grand Canyon z letadla.

DSC_4865

6.11.2014 Seligman, Arizona
Krajina je pěkná, samý borovicový lesy a zpátky přes Flagstaff se vracíme na Route 66. Mezi Flagstaffem a Williamsem je Route 66 na dvou úsecích nezpěvněná, ale dá se to. A je to motorovačka nádhernou krajinou.
Nocujeme v Seligmanu, což je podle nás jedno z nejpěknějších měst na Route 66 vůbec. Na večeři si dojdeme do vyhlášenýho podniku Delgadillos Snow Cap, což je vlastně takový malý bistro, kde dělají burgry. Ale jednak ty burgry jsou fakt dobrý a hlavně, když si je kupujete, je kolem toho velká show a sranda.

DSC_4903

7.11.2014 Needles, CA
Ještě dopoledne natáčíme město a pokračujeme dál na západ. Nemůžeme si nechat samozřejmě ujít slavnej obchod se suvenýrama Hackberry General Store a dál pokračujeme přes Kingman. Když jsme tu byli před dvěma lety, tak jsme uhnuli z Kingmanu do Las Vegas a dál jsme už Route 66 tenkrát nejeli. A o to víc jsme rádi, že jsme tu teď. Kus za Kingmanem začíná nádherná krajina, serpentiny a motorovačka horama. Je to oblast, kde se těžilo zlato a městečko Oatman dodnes vypadá jak z doby zlatý horečky. Super motorovačka pokračuje horama i dál a až kus před Needles se napojujeme na dálnici.

8.11.2014 u NP Joshua
Cesta dál vede přes poušť Mohave, kde je dost vedro a krásná krajina. Silnice je zavřená, ale objedeme zákaz a jedeme dál, protože se nám nechce jet po dálnici. Nakonec zjistíme, že tam popadali akorát nějaký můstky, ale dá se to objet kolem po šotolině. Ubytujeme se ve městě u národního parku Joshua Tree, kam zítra vyrážíme.

DSC_4924

9.11.2014 Barstow, CA
Dopoledne projíždíme park a filmujeme. Dál pokračujeme do Barstow, což je zase na Route 66. Ubytujeme se ve starým motelu přímo na R66 a zítra nás čeká Las Vegas!

DSC_4837

10.-14.11.2014 Las Vegas, Nevada
Přijíždíme odpoledne a chvíli po nás dorazí Dino se Susie, naši kamarádi z Indiany. Bydlíme v hotelu Flamingo, což je nejstarší a nejznámější hotel ve Vegas, co založil už Bugsy Siegel. Další dny probíhají tak, jak je to ve Vegas obvyklý… Přes den chodíme po městě, natáčíme a pozorujeme všechny ty exoty na ulici a večer hrajeme v kasínu. Jeden večer se jdeme podívat na show Davida Copperfielda a stojí to fakt za to! Doporučuju! Pak tu taky mají koncert KISS a to jsme si taky nemohli nechat ujít a další večer jdeme na Blue Man Group.

IMG_3430

15.11. 2014 Beatty, Nevada
Opouštíme skoro po týdnu Las Vegas a těšíme se zase chvíli někam do přírody. Do Death Valley to je jen něco přes 200 km, ale i když tam dneska dorazíme, necháme si točení na zítra. Stmívá se tu brzy a v 17 hod je tma jak v pytli, tak bysme toho tu stejně moc nestihli. Chceme se ubytovat přímo v parku, ale dávat v jednom ze dvou místních hotelů 170 USD za noc je nesmysl. Takže popojedeme 60 km do městečka na kraji národního parku a tam zůstáváme. Naproti motelu máme super bar, takže o zábavu je postaráno.

IMG_3416

16.11. 2014 Pahrump, Nevada
Projíždíme a filmujeme Death Valley a mě se zdá, že není něco v pořádku se zadní pneumatikou. A taky že jo…podívám se a je celá popraskaná. Okamžitě to otáčíme směr nejbližší servis a jediná myšlenka teď je, abysme tam v pohodě dojeli. Nejbližší HD servis je ve Vegas, což je dva dny cesty. Jedu pomalu, takže do nejbližšího města dojíždíme už za tmy. Akorát se ubytujeme, najíme a jdeme brzy spát, abysme ráno vyrazili co nejdřív.

DSC_4977

17.11.2014 Las Vegas, Nevada
Do servisu jedeme rovnou. Domluvím se s nima, že hodíme věci do hotelu a vrátím se sem s motorkou. Hotová by pak měla být ještě dneska odpoledne. Je pondělí a ceny hotelů jsou zase úplně jiný než byli o víkendu. Ubytujeme se v MGM Grand za 60 USD na noc a zase si užíváme Las Vegas, jak má být. I když tentokrát se to obejde bez rulety. V tomhle hotelu měli minimální sázku na ruletu 15 USD! Odpoledne vyzvedneme motorku s novejma gumama a pro jistotu jsem nechal vyměnit i ventilky. Večer už zůstáváme v hotelu a večer probíhá, jak je ve Vegas obvyklý.

18.11.2014 Beatty, Nevada
Vracíme se zase do Death Valley, abysme dotočili to, co jsme před pár dny nestihli. Přímo v parku jsou hotely asi jen tři a drahý, takže jedeme na noc opět do Beatty.

DSC_5004

20.11.2014 Ridgecrest, Kalifornie
Přes Death Valley míříme do Darwinu, města duchů. Byli jsme tu už před dvěma lety a vypadá to tu pořád stejně. Pár starejch baráků, sem tam nějakej obytňák a všude kolem spousta bordelu. Rezavý auta, rozpadlý baráky, starý haraburdí, no prostě bydlet tady může jen blázen nebo nějakej hipík. Není moc teplo, tak kolem 10C a fouká dost studenej vítr, takže asi 100 km za Darwinem končíme v nějakým malým městečku.

21.11.2014 Kernville, Kalifornie
Dneska je už přes 20C a pokračujeme dál stejnou parádní cestou, jako před dvěma lety. Nádherná motorovačka údolími s pasoucími se koňmi, listnatý lesy a kopce. Schválně jedeme zase do Kernvillu, jako před dvěma lety a bydlíme i ve stejným motelu u řeky. Dojdu si koupit prut a stejně jako tenkrát, tak ani teď, nechytím nic. Ale bylo to super odpoledne. Na večeři jdeme naproti do hospody a pro změnu si dáme žebra a párek s hranolkama. Nic jinýho tu prostě v hospodě nemají.

22.11.2014 Santa Monica, Kalifornie
Ještě ráno jsme se rozhodovali, jestli pojedeme do NP Sequoia nebo rovnou do L.A.. Nakonec jsme se rozhodli radši jet rovnou do města, protože musíme řešit parkování pro motorku. Cesta vedla údolím řeky Kern a byla to zase super motorovačka. Zatáčky, kaňony, údolí, prostě paráda.
Stejně jako před dvěma lety jsme nejeli přímo do Los Angeles, ale do Santa Monica, což je vlastně součást L.A. Hned jsme začali hledat nějakej sklad pro motorku a naštěstí na podruhý to vyšlo. Holky v kanceláři byly trochu vedle z mýho českýho pasu a z toho, že jim tam chci nechat na půl roku motorku, ale nakonec to vyšlo, takže o Liberátora je už postaráno. Ceny hotelů tady v Santa Monice jsou, jako všude ve velkejch městech USA, dost drahý. I takovej normální motel, kterej jinde stojí kolem 60 USD je tu za 130 USD. Večer jsme šli na molo, kde je i oficiální konec Route 66 a dali si večeři v Bubba Gump Shrimp Company. A mimochodem…dneska jsme dojeli k Pacifiku, takže jsme přejeli USA od jednoho oceánu (Atlantickýho) až ke druhýmu.

IMG_3462


Komentáře:

Road trip status

114% Complete

Ujeto: 11410 KM

Zbývá: 0 KM

© 2021 www.worldismine.com